Článek
O bezdomovcích má každý jasno. Hlavně ten, kdo to nikdy nezažil. „Nechtějí pracovat.“ „Jsou líní.“ „Stačí chtít.“ Tyhle věty se říkají snadno, když máte kam jít spát a ráno vstáváte z postele, ne z lavičky.
Já si zkusil jít do práce z ulice. A ne, není to hrdinský příběh o druhé šanci. Je to boj o přežití v systému, který vám dává nůž na krk hned první den.
Bez bydlení jste nula. Bez adresy vás nikdo nechce. A když už se zázrakem objeví ubytovna, často ji neplatíte vy, ale firma. A v tu chvíli se z vás nestává zaměstnanec, ale majetek. Kluk pro všechno. Mlč a makej. Onemocníš? Problém. Nepřijdeš? Letíš. A s tebou i postel, sprcha, dveře, které se dají zamknout.
Lidi si myslí, že práce = peníze. Realita je, že práce = čekání. Na výplatu měsíc. Na zálohu týden. Do té doby žijte. Z čeho? To už nikoho nezajímá. Hlavně že „pracuješ“.
Zkuste si stát dvanáct hodin na nohou, když nemáte klid v hlavě. Když víte, že jedna chyba znamená návrat na ulici. Když jdete do práce ne proto, že chcete budovat budoucnost, ale proto, že nemáte kam couvnout.
Bezdomovci často nejsou líní. Jsou zlomení, vyčerpaní a permanentně ve stresu. A stres není lenost. Stres je stav, kdy člověk jede na nouzový režim a přemýšlí jen o tom, jak přežít další den.
Nejtěžší na návratu do normálního života není práce. Nejtěžší je nedělat ji pod hrozbou. Potřebujete klid, ne bič. Potřebujete jistotu, ne výhrůžky. Potřebujete čas, ne nálepku „nechce se mu“.
Takže až příště někdo řekne „ať jdou makat“, zeptejte se ho, jestli by šel makat s tím, že když zakolísá, přijde nejen o práci, ale i o místo, kde spí.
Protože z gauče se soudí snadno. Z ulice už tolik ne.
