Článek
Jsme unavení, i když vlastně nic neděláme. A ne proto, že bychom byli líní, ale proto, že dnešní svět nám nedovolí vypnout ani na chvíli. Dřív byla únava jednoduchá – člověk přišel z práce, bolely ho ruce nebo záda, najedl se, spal a druhý den bylo líp. Dneska si sedneš, nic neděláš, a stejně cítíš, že jsi hotovej. Jen ta únava už není v těle, ale v hlavě. Dnešní únava je tichá, nenápadná a drží se tě celý den. I když ležíš, mozek jede. Pořád něco řešíš, pořád něco doháníš, pořád máš pocit, že bys měl něco dělat. Telefon otevřeš dřív, než se zvedneš z postele, a během pár minut víš, co se kde posralo, kdo je úspěšnější než ty a proč bys měl mít lepší život, než máš. Lidi dnes nejsou vyčerpaní z práce, ale z tlaku. Z porovnávání. Z toho, že mají pocit, že pořád zaostávají. Čím víc věcí nám má šetřit čas, tím míň ho máme. Všechno má být rychlé, efektivní, hned, ale hlava není stroj a neumí se vypnout jen proto, že jsi zavřel notebook. Ležíš večer v posteli a nejsi unavený z práce, ale z přemýšlení. Spousta lidí dnes říká, že vlastně nic nedělají a stejně jsou hotoví, a není to výmluva. Nicnedělání dnes neexistuje. I když sedíš, konzumuješ informace, názory, cizí životy, cizí úspěchy. Mozek nemá ticho. Nemá klid. Nemá konec směny. Do toho nejistota, práce bez jistot, peníze, které sotva stačí, zdraví, které drží silou vůle, a pocit, že když zpomalíš, nikdo tě nepočká. To všechno unaví víc než fyzická práce. Proto nejsme vyčerpaní večer, ale už ráno. Ne proto, že bychom málo spali, ale proto, že víme, co nás čeká. Další den drobných stresů, které se sčítají. Nic velkého, jen pořád něco. Nejhorší na téhle únavě je, že není vidět. Nikdo ti neřekne, že máš právo být unavený. Spíš slyšíš, že jiní to zvládají, tak bys měl taky. Jenže každý zvládá něco jiného a každý má jiný limit. Tenhle text není stížnost ani výmluva. Je to pojmenování reality. Pokud jsi unavený, i když „vlastně nic neděláš“, nejsi slabý ani divný. Jsi normální člověk v nenormální době. A možná bychom si měli přestat vyčítat únavu a začít se ptát, proč jsme si zvykli žít bez klidu. Protože únava, která se nedá dospat, není slabost. Je to varování.
