Článek
Je práce ještě jistota? Nebo už jen zvyk, kterého se bojíme pustit.
Dřív to znělo jako jednoduché pravidlo.
Když člověk pracuje, má aspoň trochu jistoty. Ne bohatství, ale klid. Pocit, že když ráno vstane, odmaká si svoje a vydrží, svět se k němu zachová férově.
Dnes už si tím jistý není skoro nikdo.
Lidé pracují víc než dřív. Dlouhé směny, přesčasy, víkendy. Ne proto, že by chtěli víc peněz nebo kariéru. Ale proto, že se bojí. Bojí se, co by se stalo, kdyby práci ztratili. Nebo kdyby si dovolili na chvíli zpomalit.
Práce se pomalu přestala brát jako jistota.
Stala se zvykem. Něčím, čeho se držíme, protože nevíme, co by bylo bez toho. Ne proto, že by nás chránila. Ale proto, že máme strach ji pustit.
Člověk si zvykne fungovat. Vstane, jde do práce, zvládne den. Zvenku vypadá normálně. Možná dokonce spokojeně. Jen on sám ví, jak často večer přemýšlí, jestli to takhle půjde i dál. Jestli to zvládne ještě měsíc. Ještě rok.
Dřív znamenala práce klid.
Dnes často znamená jen to, že to zatím drží pohromadě.
Možná proto dnes tolik lidí nemluví o budoucnosti. Neplánují. Nesní. Ne proto, že by nechtěli. Ale proto, že už několikrát zažili, jak rychle se všechno může změnit.
A tak ta otázka není vyčítavá. Je tichá. Obyčejná. Lidská.
Je práce ještě jistota? Nebo už jen zvyk, kterého se bojíme pustit, protože nevíme, co by přišlo potom?
