Článek
Žít sám se často bere jako důkaz, že to člověk zvládá. Že je samostatný, silný, nezávislý. Jenže čím dál častěji si všímám, že otázka dnes už nezní, jestli chceš být sám, ale jestli si to vůbec můžeš dovolit.
Být sám totiž znamená nést všechno sám. Nájem, energie, jídlo, dopravu. Každou chybu, každý výpadek, každou nemoc. Nemáš se s kým rozdělit, nemáš se o koho opřít. A když se něco pokazí, není tu nikdo, kdo by to na chvíli podržel za tebe.
Spousta lidí pracuje, snaží se, drží se. Přesto mají pocit, že jsou pořád na hraně. Že jeden špatný měsíc může všechno zlomit. Ne proto, že by byli neschopní, ale proto, že život o samotě dnes stojí víc než dřív. A ne každý na to má.
Možná proto tolik lidí zůstává ve vztazích, které už dávno nefungují. Ne z lásky, ale ze strachu. Ze strachu, že to sami neutáhnou. Že samota není svoboda, ale pád. A to je něco, o čem se moc nemluví.
Nejde jen o peníze. Jde o tlak. O to ticho v hlavě, kdy si nemůžeš dovolit polevit. Kdy nemůžeš říct „potřebuju pauzu“, protože víš, že by tě nikdo nezachytil. Kdy svoboda není pocit, ale zodpovědnost, kterou neseš úplně sám.
Možná bychom si měli přestat hrát na to, že samostatnost je samozřejmost. A začít si přiznávat, že v dnešní době je to často luxus. Ne selhání. Ne slabost. Prostě realita.
A tak se ptám úplně obyčejně, bez obviňování a bez pózy:
Máš na to žít sám?
