Článek
Mladí nechtějí pracovat. Nebo jen nechtějí žít jako my?
Čím dál častěji slyším, že mladí dneska nechtějí pracovat. Že jsou líní, pohodlní a čekají, že jim peníze spadnou z nebe. Že místo práce chtějí točit videa, být influenceři a živit se na sociálních sítích. A upřímně – někdy to tak opravdu vypadá. Když člověk celý život maká a vidí, jak někdo sní o slávě bez práce, je těžké necítit vztek nebo hořkost.
Jenže pak se zastavím a říkám si, jestli to není jen náš pohled. Pohled lidí, kteří vyrostli v úplně jiném světě.
My jsme vyrůstali s tím, že práce byla povinnost. Ne volba, ne otázka smyslu. Prostě se makalo. Drželo se. Vydrželo se. Často i za cenu zdraví, vztahů nebo radosti ze života. Brali jsme to jako normu. Kdo nepracoval, byl divný. Kdo si stěžoval, byl slabý. A tak jsme se naučili zatnout zuby a jet dál.
Dnešní mladí ale vyrůstají ve světě, kde vidí, kam tohle „vydržet“ často vede. Vidí unavené rodiče, kteří celý život pracovali a stejně pořád řeší peníze. Vidí lidi vyhořelé, bez energie, bez chuti do života. A slyší větu „jednou bude líp“. Jenže to jednou pořád nepřichází.
Když k tomu připočteme ceny bydlení, nejisté pracovní smlouvy a pocit, že i při poctivé práci si člověk sotva dovolí žít, začíná to dávat jiný smysl. Možná nejde o to, že by mladí nechtěli pracovat. Možná jen nechtějí pracovat za každou cenu.
Sociální sítě jim mezitím ukazují jiný svět. Svět, kde někdo vydělává z mobilu, cestuje, žije svobodně a působí šťastně. Možná je to iluze. Možná jen pečlivě vybraný kousek reality. Ale když člověk nevidí jinou naději, chytí se i iluze. Ne proto, že by byl líný, ale proto, že nechce celý život jen přežívat.
My to často nazýváme útěkem od odpovědnosti. Oni to možná vnímají jako útěk od života, který pro ně nedává smysl. A někde mezi tím vzniká propast, ve které si místo pochopení navzájem lepíme nálepky.
Možná jsme mladým celé roky říkali, že práce je základ všeho. Ale zapomněli jsme dodat, že nás často stojí zdraví, čas a chuť žít. A teď se divíme, že do toho nejdou s nadšením.
Neříkám, že mají mladí pravdu. Neříkám ani, že ji máme my. Jen si kladu otázku, jestli problém není jinde. Jestli jsme je nenaučili pracovat, ale zapomněli jsme je naučit, proč by to měli dělat. A jestli jsme jim místo smyslu nenabídli jen dřinu a větu „to tak prostě je“.
Možná se mladí nesnaží vyhnout práci. Možná se snaží vyhnout životu, který vidí kolem sebe. A to je rozdíl, o kterém bychom se měli bavit dřív, než se začneme navzájem soudit.
Možná to vidím špatně. Možná máte úplně jinou zkušenost. Jak to vidíte vy?
