Článek
Pracuju jako ostraha v obchodě. Celý den hlídám lidi, kamery, regály. Mám přehled, myslím si o sobě, že nejsem úplně blbej. A pak jsem šel na samoobslužnou pokladnu. Měl jsem pauzu a říkal jsem si, že nebudu zdržovat, skočím rychle pro pár věcí a budu zpátky v práci. Normální pokladny byly plné, samoobslužné prázdné. V tu chvíli mi to přišlo jako geniální nápad. Dnes už vím, že to bylo moje nejhorší rozhodnutí celé směny.
Pípnu první věc. Obrazovka píše: „Položte zboží do váhové zóny.“ Položím. Obrazovka hned odpoví: „Zboží odebráno příliš brzy.“ Dobře, zkusíme znovu. Pípnu další věc a místo úspěchu se objeví: „Čekejte na obsluhu.“ V tu chvíli už cítím lehký pot na čele, a hlavně pohledy lidí za mnou. Fronta roste, vedle mě mladí hotovo za pár vteřin, ještě si u toho píšou zprávy. Já mezitím stojím, koukám na obrazovku a přemýšlím, jestli jsem omylem nespustil jaderný program.
Obrazovka na mě mluvila, ale já jí nerozuměl. Přiložte zboží. Odeberte zboží. Zrušit položku. Vrátit položku. Teď ne. Teď ano. Teď už je pozdě. Nakonec přišla paní z obsluhy. Usmála se tím úsměvem, který říká: „Další ztracená duše.“ Vzala to za mě a za pár vteřin bylo hotovo. Já tam stál s zaplaceným nákupem a pocitem, že mě právě porazila technika.
Došlo mi, že celý den hlídám obchod, znám zloděje, vím, kdo co dělá, ale porazila mě samoobslužná pokladna. Kdybych šel normálně ke kase, byl bych dávno pryč. Místo toho jsem tam strávil tolik času, že bych si klidně mohl vzít druhou pauzu. Od té doby mám jasno: ne všechno, co je „rychlé“, je pro každého. A někdy je největší frajer ten, kdo si klidně stoupne do fronty a přizná si, že tohle už není pro něj. Samoobslužná pokladna vyhrála. Na body. Jednoznačně.
