Článek
Dělám ostrahu v obchodním centru. Což je hezký způsob, jak říct, že 13 hodin stojíš, koukáš do prázdna a tvůj největší pohyb dne je otočení hlavy o 15 stupňů, když někdo šustí igelitkou podezřele hlasitě. Nohy přestanou existovat někdy kolem třetí hodiny směny, pak už je to jen duchovní zkušenost.
Jednoho dne mi řekli: „Hele, skoč pro nákupní vozíky.“
To je přesně ten moment, kdy si myslíš, že se konečně něco děje. Akce. Pohyb. Život. Tak jdu. Sbírám vozíky jako Pokémony, tlačím je do výtahu, mačkám tlačítko…
A BUM. Tma. Ticho. Nic. Vypadl proud.
Výtahem to ani neškublo. Žádný drama, žádná siréna, žádný hlas „zachovejte klid“. Prostě stojím. Já. Vozíky. A pocit, že mě realita právě zavřela do plechové krabice, aby se mi vysmála. Čekám pět minut. Deset. Patnáct. A dochází mi, že půl směny budu exponát.
Zatímco lidi venku řeší, jestli jsou banány ve slevě fakt bio, já stojím ve výtahu a přemýšlím, jestli se o mě někdo přijde starat, nebo jestli mě najdou až při rekonstrukci centra. „Tady máme původní výtah… a tady je ochranka z roku 2026.“
Po dvaceti minutách už nejsem nervózní. Jsem smířený. Dokonce spokojený. Nikdo na mě nemluví. Nikdo po mně nic nechce. Nikdo mi nevysvětluje, že „on to jenom položil“. Absolutní klid. Luxus. Wellness. Kdyby tam byla židle, beru si permanentku.
Když proud konečně naskočil a dveře se otevřely, měl jsem chuť říct: „Nechte mě ještě chvíli.“ Protože návrat na plochu znamenal jediné — zase stát. Zase realita. Zase obchoďák, co nikdy nespí, jen ty uprostřed něj pomalu ano.
Ten den jsem pochopil, že svoboda není dovolená u moře. Svoboda je výpadek proudu ve výtahu s nákupními vozíky.
Zlatý obchoďák.
A ještě zlatější ten moment, kdy tě na chvíli vyřadí ze služby i ze života.
