Článek
Je mi padesát. A kdyby se můj život hodnotil jako výrobek na e-shopu, měl by hodnocení 2,3 z 5 a komentáře typu: „funguje, ale jen někdy“ a „čekal jsem víc“. Nejsem bezdomovec, ale taky nejsem člověk, co by plánoval dovolenou. Spíš plánuju, jestli mi vydrží boty do výplaty. Pracuju. Hodně. Dlouhé směny. Někdy tak dlouhé, že už ani nevím, jestli jsem unavený z práce, nebo ze života. Papírově mám práci. Prakticky mám dohodu. Takovou tu, co je oficiální asi stejně jako sliby, že „se to zlepší“.
Nemám barák, nemám byt, nemám auto. Mám zato zkušenosti. Hromadu. Umím přežít skoro z ničeho. Umím počítat do poslední koruny. Umím se najíst studenýho jídla a ještě si říct, že to vlastně není tak špatný. Umím fungovat bez jistot, bez rezerv a bez iluzí. Co neumím, je předstírat, že je to v pohodě. Protože není.
Technologie? To je kapitola sama pro sebe. Mám chytrý telefon, ale on je chytřejší než já. Samoobslužné pokladny mě berou jako výzvu. Vždycky vyhraju… ale až napodruhý. Někdy napotřetí. A občas s pomocí cizího člověka, kterému je dvacet a nechápe, jak jsem mohl přežít bez QR kódů celý život.
Zdraví? Řekněme, že tělo už se mnou nekomunikuje přes upozornění, ale přes bolest. Takovou tu, co ti řekne: „Hele, zpomal,“ ale život odpoví: „Nemůžeš.“ Takže jedeš dál. Protože musíš. Protože když se zastavíš, všechno se sesype.
Nejsem oběť. Spoustu věcí jsem si posral sám. To vím. Ale taky vím, že systém miluje lidi, co mlčí a makají. A jakmile přestanou stíhat, dělá, že je nevidí. Nejhorší na tom všem není chudoba. Nejhorší je pocit, že děláš, co máš, a stejně to nikam nevede. Že celý život stojíš ve frontě a pořád nejsi na řadě.
Tenhle článek není stížnost. Je to ironickej výpis stavu. Pokud se v tom někdo pozná, vítej v klubu. Pokud ne, gratuluju. A pokud si říkáš, že to je drsný, tak jo. Je. Ale aspoň je to pravda. A ta je dneska vzácnější než peníze
