Článek
Proč se dospělí stydí říct, že to nezvládají
Jako děti jsme si uměli říct o pomoc úplně přirozeně. Když jsme něco nezvládali, prostě jsme to řekli. Bez studu, bez vysvětlování, bez pocitu viny. Někdo nás vyslechl, někdo pomohl, někdo nás aspoň objal. Bylo to normální. A pak jsme vyrostli. A někde cestou jsme se naučili, že tohle už se nedělá.
Dospělost nás naučila zvládat. Zvládat práci, peníze, vztahy, očekávání druhých i vlastní strachy. Naučila nás fungovat, i když už jsme unavení. Usmívat se, i když je nám těžko. Říkat „dobrý“, i když dobré není skoro nic. A hlavně nás naučila, že říct „nezvládám to“ je něco, za co bychom se měli stydět.
Proto mlčíme. Říkáme si, že to přejde. Že to nějak vydržíme. Že si nemáme na co stěžovat, protože jiní jsou na tom hůř. Že by bylo trapné si říct o pomoc. A tak jdeme dál, den za dnem, i když už v sobě cítíme, že jedeme na rezervu.
Nejdřív se ozve tělo. Únava, která nejde dospat. Bolesti, které nemají jasnou příčinu. Žaludek, záda, hlava. Doktoři řeknou, že jsme v pořádku, že výsledky jsou dobré. A my víme, že něco v pořádku není. Jen to neumíme pojmenovat. Protože přiznat si, že už nemůžeme, je těžší než vydržet ještě chvíli.
Kolem sebe slyšíme věty jako „musíš zabrat“, „to dáš“, „hlavně se nesesyp“. A tak se nesesypeme. Jen se postupně vyprazdňujeme. Ztrácíme radost, chuť, klid. Fungujeme, ale nežijeme. A přitom si pořád myslíme, že problém je v nás. Že jsme slabí. Že bychom to měli zvládnout líp.
Jenže nezvládat neznamená selhat. Neznamená to být horší než ostatní. Znamená to být člověk, který už dlouho dává víc, než bere. Člověk, který zapomněl na sebe, protože měl pocit, že musí vydržet za každou cenu.
Možná se dospělí nestydí proto, že by byli slabí. Možná se stydí proto, že jim celý život někdo říkal, že slabí být nesmí. A možná největší odvaha není zatnout zuby a jít dál, ale na chvíli se zastavit a potichu si přiznat, že teď už je toho moc.
A možná by se nám všem ulevilo, kdybychom si dovolili říct nahlas to, co si stejně každý z nás někdy myslí. Že ne všechno zvládáme. A že je to v pořádku.
