Článek
Zdědil jsem přes milion. Peníze mi sebrali. Dluhy zůstaly.
Než někdo začne psát, že si za to člověk může sám, řeknu to rovnou:
Ano. Kolikrát si za to můžeme sami.
Špatná rozhodnutí. Blbé období. Hloupé chyby. Někdy lenost, někdy útěk před realitou. To všechno je pravda.
Ale má člověk, který udělal chyby, navždycky skončit?
Když mi přišlo rozhodnutí o dědictví, myslel jsem si, že dostávám druhou šanci. Přes milion korun. Ne proto, abych si žil jako král. Ale proto, abych to konečně narovnal. Abych mohl začít znovu. Aspoň trochu.
Peníze mi sebrali. Dluhy zůstaly. Exekuce běží dál. Jako by se nic nestalo. Jako by žádná šance nikdy neexistovala.
Chodím do práce. Každý den. Dělám třináctihodinové směny. Vstávám, i když už nemám sílu. Nečekám soucit, čekám férovost. Jenže realita je taková, že často jdu do práce o rohlíku a vodě. Ne proto, že bych byl líný. Ale proto, že prostě není z čeho.
A večer se vracím domů vyždímaný a ptám se sám sebe: K čemu to vlastně je?
Pracuješ. Snažíš se. Platíš, co můžeš. A stejně nikam nedojdeš. Jen přežíváš další den.
Nejhorší na dluzích nejsou ani ty peníze. Nejhorší je ten pocit, že nemáš právo na nový začátek. Že jednou spadneš – a už se máš plazit do konce života. Že systém neřeší, jestli ses změnil. Jen to, kolik z tebe ještě může vzít.
Ano, chyby mají následky. To nikdo nezpochybňuje.
Ale od kdy platí, že člověk nemá nárok na druhou šanci?
K čemu je práce, když nevede nikam?
K čemu je snaha, když se nepočítá?
A kolik lidí dneska drží pohromadě už jen silou zvyku, ne naděje?
Nepíšu to proto, že bych se chtěl litovat. Píšu to proto, že vím, že tohle žije spousta lidí. Lidi, kteří vstávají do práce. Lidi, kteří to nevzdali. Lidi, kteří si svoje chyby uvědomují – ale chtěli by dostat možnost je napravit.
Možná si řekneš, že si za to každý může sám.
Možná máš pravdu.
Ale zkus si odpovědět na jednu otázku:
Má člověk, který chybu uznal a snaží se, právo začít znovu?
Nebo ho máme zlomit úplně?
