Článek
Několik let jsme se pokoušeli s manželem o miminko. Nejdříve za pomocí léčitelů, různých bylinek, cvičení…ale po pěti letech snažení jsem přistoupila na doporučení gynekolega na laparoskopickou operaci, kde mohli zjistit příčinu, proč nemohu otěhotnět. Také nám nebyly příjemné řeči tetiček, babiček, sousedek a známých, kdy že vlastně máme v úmyslu založit rodinu. Manžel byl ze zdravotního hlediska v pořádku. Problém se tedy očekával u mě, dle tajných diskuzí v rodině a okolí, které nebyly určeny pro mé uši. Po operaci jsem čekala, že mi lékaři oznámí verdikt. Ti mě odkázali na mého gynekologa, protože výsledky museli ještě prokonzultovat s docentem z jiného zdravotnického zařízení. Už tehdy jsem měla nepříjemný pocit.
Seděla jsem v ordinaci s pocitem, že se mi půda pod nohama hroutí. Lékařova vážná tvář mi naznačila, že není všechno v pořádku. Dlouze si mě prohlédl a pak oznámil: „Je to komplikovanější, než jsme si mysleli. Bohužel, pokud chcete mít jednou děti, musíte podstoupit operaci.“
Lékař mi vysvětlil, že při laparoskopické operaci zjistili, že mám vrozenou vadu, takzvaný uterus duplex. To jsou dva samostatné děložní prostory, což je stav, který může komplikovat jak početí, tak těhotenství. Tento stav je vzácný a přináší s sebou mnoho komplikací, které si běžný člověk ani neumí představit. Kvůli této anatomické zvláštnosti je problém otěhotnět. A pak hlavně samotné těhotenství je rizikovější, protože každá děloha má omezený prostor pro vývoj dítěte a hrozí vyšší riziko potratu nebo předčasného porodu. Zjednodušeně řečeno děloha je poloviční oproti normální velikosti - je rozdělena na dvě části místo jedné větší.
Operace by znamenala spojení děložních prostorů a odstranění přepážky, což by mi pomohlo lépe zvládnout těhotenství. Ale zároveň mě lékař upozornil, že takový zákrok by s sebou nesl i riziko. Pokud by mi v děloze vznikly jizvy, mohla bych při každém těhotenství čelit nebezpečí prasknutí jizvy, což by mohlo ohrozit nejen dítě, ale i mě. Řekl mi, že bez operace bude pravděpodobnost otěhotnění i donošení dítěte téměř nulová.
Zůstala jsem mlčet, snažila jsem se udržet výraz ve tváři, ale uvnitř mnou cloumal zmatek. Sama jsem nevěděla, co odpovědět. Byla jsem vždycky spíše tvrdohlavá a měla ve zvyku dělat věci po svém, bez ohledu na doporučení ostatních – dokonce i lékařů. Vždy jsem se spoléhala na vlastní síly. Myslela jsem si, že všechno zvládnu a že se mé tělo uzdraví i bez zásahů. Teď se však zdálo, že tato jistota je najednou pryč. ,,Vím, že Vás operace děsí, ale musíte pochopit, že odkládání rozhodnutí může mít vážné následky,“ snažil se mě lékař uklidnit.
Ta slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Představila jsem si budoucnost bez vlastních dětí a najednou jsem si uvědomila, že už to není jen nějaké neurčité varování, ale něco, co mi může zásadně změnit život. Řekla jsem mu, že potřebuju čas na rozmyšlenou.
Proč vlastně hledáme názory dalších lékařů?
Chceme mít jistotu, abychom si byli svým rozhodnutím jistí. Každý lékař má nejenom zkušenosti, ale také svůj osobitý přístup. Také já jsem potřebovala co nejvíce informací, potřebovala jsem znát názory i jiných lékařů.
Lékaři se specializují na různé oblasti medicíny, a proto se jejich pohledy a doporučení mohou výrazně lišit. Lékař, který má mnoho zkušeností s chirurgickými zákroky pro zlepšení plodnosti, může mít pocit, že operace je vhodná cesta, protože u mnoha pacientek zaznamenal úspěchy. Může být přesvědčen, že úprava dělohy přinese dlouhodobé výhody a zvýší pravděpodobnost úspěšného těhotenství.
Naopak gynekolog nebo reprodukční specialista, který zažil různé komplikace a zná rizika spojená s jizvením děložní tkáně, může být opatrnější. Tento lékař může raději počkat a sledovat průběh a funkčnost dělohy při pravidelných kontrolách, než doporučí chirurgický zásah. Jeho zkušenost mu říká, že invazivní zákroky na děloze někdy přinášejí komplikace, které lze jen obtížně předvídat.
Ke svému gynekologovi jsem šla s jasným rozhodnutím
Bylo to těžké rozhodnutí, protože tato možnost s sebou nesla nejistoty. Na jedné straně byla šance operací zlepšit podmínky pro možné těhotenství, na druhé straně jsem riskovala, že mi zákrok naopak způsobí problémy. Po dlouhém zvažování pro a proti jsem se rozhodla operaci nepodstoupit. Cítila jsem, že je to obrovské riziko, ale věřila jsem, že i s touto vrozenou vadou mám šanci otěhotnět přirozeně.
Můj gynekolog mě po mém příchodu do ordinace nenechal vůbec mluvit a oznámil mi, že mi již domluvil konzultaci ohledně operace u největšího odborníka v zemi. Moje odpověď ho šokovala: ,,Pane doktore, omlouvám se, že Vám skáču do řeči, ale nedal jste mi vůbec příležitost Vám říci, že operaci nepodstoupím. Já rozumím, co mi tu říkáte, ale rozhodla jsem se jinak, prosím, respektujte moje rozhodnutí!“ dodala jsem. Lékař se na mě podíval s výrazem, který se těžko popisuje. V jeho očích bylo vidět, že není zvyklý, aby pacientky odporovaly jeho radám a doporučením.
,,Vy jste tvrdohlavější než moje žena a pamatujte si, že díky vašemu rozhodnutí jdete na popraviště!“ odpověděl a v jeho hlase byl cítit vztek a naštvání.
Jeho slova se mě dotkla více, než jsem si připouštěla. Je těžké, když vám někdo, koho považujete za odborníka, tak silně vyjádří názor, že to, pro co jsem se rozhodla, může mít fatální následky. Jeho nátlak byl nejen nečekaný, ale i bolestivý. To, co měl být profesionální přístup, se změnilo v osobní útok.
Byla jsem tak rozčarovaná, že jsem beze slov opustila ordinaci, rozhodnutá si najít jiného gynekologa.
Příběh ze šťastným koncem…
Ano, podařilo se mi otěhotnět přirozenou cestou. Sice to nebylo hned, ale podařilo se. Těhotenství bylo od začátku až do konce velmi rizikové, když jsem většinu času proležela v nemocnici. Miminko bylo otočeno koncem pánevním a já měla naplánovaný císařský řez. Když jsem držela své dítě poprvé v náručí, naplnila mě vlna nepopsatelného štěstí. Dítě přišlo na svět zdravé a já cítila nesmírnou úlevu a radost. Někdy život přinese komplikace, ale nejdůležitější je, že všechno nakonec dobře dopadlo a my jsme oba v pořádku.
