Článek
V naší rodině jsme se bohužel setkali s melanomem, což nás přimělo začít brát prevenci vážně. Do té doby jsme na pravidelné prohlídky znamének nikdy nechodili. Tentokrát jsme si řekli, že je načase to změnit. Na specializované pracoviště to bylo 110 km, proto jsem se domluvila s bratrem, že bychom se mohli objednat společně. Na první návštěvu ke kožnímu lékaři jsme šli s mírnou nervozitou, protože jsme netušili, co čekat. Nakonec se z toho však stal zážitek, na který jen tak nezapomeneme.
Čekárna byla velká a společná se dvěma jinými ordinacemi. Před vstupem do ordinace byla malá předsíňka. Bratr šel přede mnou a překvapivě vyšel z ordinace velmi brzy. Z jeho pohledu bylo poznat, že se muselo něco přihodit. Byl rudý se zvláštním pohledem. Začala jsem mít černé scénáře, že prohlídka špatně dopadla. Tím, že jsem byla další v pořadí a šla do kabinky, neměla jsem možnost se dozvědět nic bližšího. Z myšlenek mě probral rozhovor, z kterého jsem pochopila, že se v ordinaci baví o mém bratrovi. Bavili se tak hlasitě, že je nešlo přeslechnout.
Doktorka: „Tak tohle bylo zvláštní. Proč si ty kalhoty nechtěl sundat? Nemáme tu snad úplně běžnou dermatologii?“
Sestra: „Možná se jen styděl. Nebo měl nějaký důvod…“
Doktorka: „A jaký asi? Možná měl na nohou nějaké tetování, které nechtěl ukázat. Nebo… co když pod těmi kalhotami vůbec nic nemá?“
Sestra: „Myslíte jako nic? To asi ne!“
Doktorka: „Já spíš myslím, že je za tím něco hlubšího. Možná nějaká operace? Nebo co když… podstoupil změnu pohlaví?“
Sestra: „No, to by taky dávalo smysl. Možná má jizvy nebo prostě nechtěl, abychom ho soudily.“
Doktorka: „Hmm, nebo má prostě alergii na spodní prádlo. To už jsme tu taky měli!“
Smály se a dál spekulovaly, aniž by tušily, že další pacientka slyší každé jejich slovo. Netrpělivě jsem čekala, kdy mě sestra pozve dál. Když jsem vešla do ordinace, netvářila jsem se nijak rozpačitě, spíš pobaveně. Lékařka i zdravotní sestra byly mladinké, tipovala bych jim do 30 let. Po úvodním ústním rozhovoru o svém zdravotním stavu a prodělaných nemocech mě lékařka prohlédla, kdy vše bylo v pořádku. Čekala jsem, až dopíše zprávu a s úsměvem na rtech jsem pronesla: „Mimochodem, ten pacient přede mnou je můj bratr.“
Doktorka i sestra na mě vytřeštily oči a okamžitě jim došlo, že jsem rozhovor musela slyšet. Ony totiž zčervenaly až ke kořínkům vlasů a atmosféra v místnosti najednou zhoustla. Po trapném tichu doktorka ze sebe vykoktala: „Ach, tak vy jste příbuzní? Máte každý jiné příjmení a bydliště. No, ehm, víte… to, co jsme říkaly, bylo samozřejmě jen… takové nevinné povídání!“
Zdravotní sestra dodala: „Ano, přesně tak, jen takový humor, víte, na odlehčení.“
Ale já se nenechala. Chtěla jsem, aby si to zdravotnice aspoň trochu „vychutnaly“.
„Brácha? On je bez kalhot nebezpečně sexy a vy byste to nemusely zvládnout. Dokonce i na plavání chodí v džínách, kalhoty nesundá ani při rengenu,“ dodala jsem vážně a ve skrytu duše jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
Doktorka i sestra se na mě zvědavě podívaly, ale než mohly cokoli říct, s vítězným úsměvem jsem odkráčela. Když jsem vyšla ven, spustila jsem na bratra: „Že tys neměl spodní prádlo?“ Bratr odpověděl: „Neměl. Já jsem chtěl prohlédnout jen dvě znaménka na zádech a doktorka mi řekla, že se chce podívat i na nohy. Tak jsem začal od spodu vyhrnovat kalhoty a ona na to, že snad si kalhoty sundám celé. A já jsem jí na to odpověděl, že je to dobré, nic tam nemám a že si kalhoty nesundám. Doktorka byla z mé odpovědi trochu zmatená a s úšklebkem se podívala na sestru. Bylo mi tak trapně, že jsem chtěl být co nejdříve z ordinace pryč.“
Já jsem dodala: „To tě mohlo snad napadnout, že bude chtít zkontrolovat i nohy. A já bych ty kalhoty sundala, i když jsi neměl spodní prádlo. To by teprve měly zážitek a ty taky. Myslím, že teď na tebe jen tak nezapomenou a budou přemýšlet, co bylo tím pravým důvodem. Možná budou příště opatrnější, o kom a před kým si povídají!“
Ano, můj bratr nenosí spodní prádlo. Když jsem se ho na to jednou zeptala, jen pokrčil rameny a s klidem odpověděl: „Je to pohodlnější.“ Podle něj spodní prádlo jen překáží, a tak si zvykl na to, že ho jednoduše vynechá. Připadalo mi to zpočátku zvláštní, ale pro něj to byla úplně normální věc, nad kterou se nikdy nepozastavoval. A i když vím, že pro někoho by to mohlo být trochu neobvyklé, já jsem si na jeho styl zvykla, koneckonců, každý máme něco.
Pro něj to není žádná zvláštnost nebo rozmar, ale prostě způsob, jak se cítit dobře. I když se ve své pohodlnosti cítí sebevědomě, občas i on narazí na situace, které ho zaskočí.
