Článek
Když se mi přihodila tato událost v autobuse, bylo mi 15 let. Několik záchvatů jsem již měla za sebou. Většinou to bylo tam, kde bylo mnoho lidí, např. v nákupním středisku, na otevřených veřejných prostranství atd. Tam jsem mohla alespoň rychle utéci nebo se schovat. Cestování pro mě bylo občas taky nepříjemné, a to tehdy, když byl autobus plný lidí. Většinou jsem si sedla úplně dozadu, cítila jsem se tam bezpečněji. Tentokrát bylo volné místo jen na předních místech a před nastoupením jsem rozmýšlela, jestli mám vůbec nastoupit. Přisedl si ke mně starší pán a já začala mít špatný pocit. Myšlenkám se nedalo poručit a v hlavě mi začaly probíhat scénáře, co když…
Autobus se pomalu rozjížděl a já začínala cítit velkou nervozitu. Dlaně se mi potily, srdce mi bušilo jak o závod, začala jsem se třást, zrychleně dýchat, na sedadle jsem byla hodně neklidná a ošívala se. Všimla jsem si, že pán se několikrát ke mně otočil, což mě znervóznilo ještě více. Další myšlenky šly k lidem, kteří seděli za mnou, že uvidí mé chování a já se před všemi ztrapním. Chtělo se mi utéci, ale nebylo kam. Počítala jsem minuty, kdy měl autobus zastavit na další zastávce, rozhodnutá vystoupit. Začala jsem mít strach ze ztráty kontroly a zešílení.
Nervy na uzdě nevydržel můj spolucestující: ,,Proč se na mě tak lepíte a zrychleně dýcháte? Tohle je dost nevhodné, slečno, co tady předvádíte!“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi není dobře, protože mám panický záchvat a nedokážu ho mít plně pod kontrolou. ,,No tak proč si nepořídíte něco na ty svoje problémy, lidi kolem vás nemusí mít nervy z toho, co tu předvádíte!“pokračoval naštvaně pán a rozhlížel se po ostatních cestujících, jestli se k němu přidají.
Reakce cestujících byla pozitivní i negativní. Jedna starší žena se snažila se mnou navázat rozhovor: ,,Slečno, mám zavolat sanitku, vypadáte opravdu špatně.“ I když se mi velmi těžce plynule hovořilo, odpověděla jsem: ,,Ne, děkuji, není to nutné. Mám panickou úzkost, potřebuji chvilku klidu, zhluboka dýchat a dostat se ven na čerstvý vzduch.“ Další cestující neměl pro mé problémy pochopení: ,,Jestli nejste schopná jezdit autobusem, tak sem nechoďte!“ Cítila jsem se velmi trapně, všichni se na mě dívali a já jsem na svou obhajobu znovu odpověděla: ,,Omlouvám se. Chápu, že to někoho může obtěžovat, ale jde o zdravotní problém, který si nevyberu. Věřte mi, kdybych nemusela jezdit autobusem, tak nejezdím. Ale v mém případě to jinak nejde.“
Další cestující se mě zeptala, proč se s tím tedy neléčím. ,,Jsem v procesu léčby, ale panické záchvaty nemizí hned. Není to něco, co se dá odstranit přes noc. Terapie a léčba trvá delší dobu,“ odpověděla jsem. Naštěstí byla za krátkou dobu další zastávka. A i když jsem měla cestovat ještě dalších 15 minut, bylo mi to jedno. Po vystoupení jsem okamžitě pocítila velkou úlevu. Vyhledala jsem klidný koutek, sedla jsem si na lavičku a dala čas na úplné zklidnění. Chtěla jsem pokračovat příštím spojem, ale byla jsem psychicky i fyzicky tak vyčerpaná, že jsem musela zavolat rodičům, aby pro mě přijeli.
Tato situace byla pro mě velmi těžká. Chápu, že lidé, kteří nemají zkušenosti s panickou úzkostí, často vůbec nechápou, co se během takového záchvatu děje a můžou si to nesprávně vyložit.
Moje začátky panické poruchy
Přišlo to nečekaně, v té době mi bylo 13 let. Byla jsem na letním táboře, když mi přišel vedoucí tábora oznámit, že můj pobyt zde končí, protože mi zemřel dědeček. Byl to pro mě šok a nemohla této zprávě uvěřit. Udělalo se mi špatně, nemohla popadnout dech, začala mít závratě, celá jsem se chvěla a potila se. Vedoucí tábora zavolal sanitku, která mě odvezla do nemocnice. Po jednodenním vyšetření u mě neshledali žádné zdravotní problémy a oznámili, že jsem pravděpodobně prodělala panický záchvat. Odkázali mě se zprávou k mé dětské lékařce, která se měla domluvit se mnou a s mými rodiči na dalším postupu. Ve zprávě bylo uvedeno, že mi doporučují vyšetření u psychologa. Dětská lékařka souhlasila, ale mí rodiče odmítli. Prý by tam udělali ze mě blázna. Vlastně jsem se nic podrobnějšího o tom, co se mi přihodilo, nedozvěděla.
Začala jsem sama zajímat, co to ta vlastně panická úzkost je. Objednala jsem si knihu, kde byly popsány příznaky, příčiny, příběhy lidí a také různá cvičení.
Moje první kniha Jak zvládat paniku a strach cestovat
Rozvoj panické poruchy
K rozvoji takzvané panické poruchy dochází nejčastěji mezi 23. a 29. rokem života, ale může k němu dojít i kdykoli jindy, například během dětství nebo až ve stáří.
Ti, kteří zažili záchvaty paniky, je popisují jako hrozný zážitek, často náhlý a nečekaný. Je zřejmé, že strach z nového útoku se okamžitě stává silným a dominantním. Jediná epizoda pak snadno eskaluje v plně rozvinutou panickou poruchu, spíše ze „strachu ze strachu“ než z čehokoli jiného.
Panická ataka přichází náhle a bez varování. Postižený opravdu trpí jak po psychické, tak po fyzické stránce. Buší mu srdce, svírá se mu hrdlo, dusí se nebo pociťuje mravenčení či částečné ochrnutí v končetinách. V mysli mu běží překotné myšlenky typu: „umírám, zblázním se, udusím se.“
Spouštěčem může být např. i náročný pracovní den, kocovina, nastupující viróza, nevyspání a mnoho dalších.
Není výjimkou, že jsou tyto stavy natolik nesnesitelné, že si postižený zavolá záchranku, protože se domnívá, že má infarkt. Veškerá vyšetření v nemocnici však vykazují negativní nález. Panický záchvat pomine, ale pocit strachu zůstává. Strachu z toho, že se podobná situace bude opakovat na veřejnosti nebo z toho, že dotyčný zešílí, zkolabuje a nikdo mu nebude schopen pomoci.
Jak se léčí panická porucha?
Podle výsledků studií je metodou první volby kognitivně-behaviorální terapie, která pracuje s výše zmíněnými vyčerpávajícími vzorci myšlení. Další součástí léčby je nácvik dechových cvičení, která jsou dobrou zbraní při nástupu panického záchvatu. V těžších případech lze podpořit psychoterapeutickou léčbu i vhodnými léky.
Příznaky záchvatů paniky
Záchvat paniky má náhlý nástup, rychle vrcholí (obvykle do 10 minut nebo méně) a trvá asi 20 minut (ale někdy mnohem méně nebo déle).
Typické příznaky záchvatů paniky jsou:
- Palpitace/tachykardie (nepravidelné, silné tepy, neklid na hrudi, puls v krku)
- Strach ze ztráty kontroly nebo zešílení (např. strach z toho, že uděláte něco trapného na veřejnosti)
- Pocity škubání, nestability (závrať a vertigo)
- Jemné nebo velké třesy
- Pocení
- Pocit udušení
- Bolest nebo nepohodlí na hrudi
- Pocity derealizace (vnímání vnějšího světa jako podivného a neskutečného, pocity závratě a odloučení) a depersonalizace (změněné vnímání sebe sama charakterizované pocity odpoutání nebo odcizení od vlastních myšlenkových pochodů nebo těla)
- Zimnice
- Návaly horka
- Parestézie (pocit necitlivosti nebo mravenčení)
- Nevolnost nebo břišní diskomfort
- Pocit zadušení (těsnost nebo knedlík v krku)
Návštěva krizového centra a následně i psychiatra
I když jsem měla pročteno spoustu informací, snažila se na sobě pracovat, ataky přicházely stále častěji a já měla pomalu strach vycházet z domova, cestovat vlakem, autobusem, být v davu nebo ve frontě a podobně.
I když jsem s rodiči o svých problémech mluvila, nevěřili mi. V jejich přítomnosti jsem panický záchvat nikdy neměla. Mysleli si, že se mi nechce chodit do školy nebo chci na sebe upoutat pozornost. Ve 14 letech jsem chtěla sama vyhledat a navštívit psychiatra. Lékař mi ale řekl, že nejsem plnoletá a že potřebuji doporučení od dětské lékařky nebo souhlas zákonných zástupců. Proto jsem zkusila zavolat na dětskou linku bezpečí, kde jsem mohla mluvit o svých pocitech a problémech. Dali mi kontakt na nejbližší krizové centrum, kde tato centra nabízejí pomoc mladým lidem i bez souhlasu rodičů, zejména pokud se jedná o vážné problémy (např. deprese, úzkost). Už jsem nemohla takhle dále žít, ataky mě vyčerpávaly a omezovaly v běžném životě. Krizové centrum se mě ujalo a domluvili mi schůzku s psychologem a psychiatrem. Lékař mi navrhnul léky a psychoterapii. Byl to běh na delší dobu.
Terapie mi pomáhala zvládat panickou poruchu a zlepšit kvalitu života. Naučila jsem se techniky řízeného dechu, které mi pomáhaly zvládnout záchvaty paniky. Spolu s terapeutem jsem pracovala na změně myšlenkových vzorců a nahrazení panických myšlenek racionálním hodnocením. Ale přesto všechno jsem se ataků úplně nezbavila. I když jsem se léčila, udělala velký pokrok, ataky občas byly silnější než já.
Panické záchvaty jsou vážným, ale zvládnutelným problémem. Je důležité si uvědomit, že se jedná o zdravotní stav, který lze léčit a zmírnit pomocí terapie, podpory okolí, případně i léků. Pokud trpíte panickými záchvaty, nezapomeňte, že nejste sami – pomoc existuje, ať už od odborníků, nebo od lidí, kteří vás podporují. Každý krok směrem k lepšímu zvládání záchvatů je krok k větší svobodě.
