Článek
Moje panické ataky začaly před několika lety. I přes léčbu a psychoterapii jsem se ataků úplně nezbavila. A když se objevily, byly velmi výjimečné.
Byl to běžný večer, kdy jsem se vydala na cestu k rodičům po silnici, která mi byla dobře známá. Slíbila jsem, že jim přivezu ochutnat vánoční cukroví. Jsem zkušená řidička a do zaměstnání jezdím denně autem, cestu autem využívám i k návštěvě lékařů, na nákupy a všude tam, kde je třeba. S panickými ataky mám velmi dobré zkušenosti, ale nikdy mě nepřekvapily, když jsem řídila auto. Navíc docházím stále na psychoterapie a užívám léky. O to více jsem nechápala, proč se ataka objevila tak po dlouhé době a nečekaně. Přičítala jsem tomu předvánoční shon a stres, který je jedním ze spouštěčů panických záchvatů. Je pravda, že jsem poslední dny trávila více času v zaměstnání než doma. Potřebovala jsem dodělat všechny úkoly než budu mít dovolenou. A pak po večerech pekla cukroví, jezdila po nákupech a moc jsem toho nenaspala.
Ten den jsem se necítila ve své kůži. Jsou to takové zvláštní pocity, kdy cítím na sobě, že jsem více podrážděná, rozechvělá, buší mi srdce. V práci jsem byla do pozdního odpoledne a ještě jsem toho chtěla tolik stihnout. Cestu k rodičům jsem si nechala až nakonec. Bylo to kousek, deset minut jízdy autem. Jakmile jsem vjela na temnou silnici, začala jsem mít zvláštní pocit. Všude stromy, samota, žádný dům. Najednou se to stalo. Panická ataka přišla zničeho nic. Moje srdce začalo bušit rychleji, pocítila jsem nával horka spojený s pocením, dýchání se zrychlilo a stalo povrchní. Snažila jsem zaměstnat hlavu něčím jiným, ale tohle bylo silnější. Nepomohly otevřít okna, aby se mi lépe dýchalo, nepomohlo si pustit hudbu, vzít žvýkačku. Začala jsem se bát, že to nezvládnu. Během cesty nebylo možné zastavit, protože téměř celou dobu jízdy byla podél silnice svodidla. Chyběl jen kousek, před sebou v dálce jsem spatřila světla vesnice. Opakovala jsem si, že to zvládnu, jenomže ruce a nohy mě přestaly poslouchat a já byla v tranzu. Při odbočování jsem nebyla schopna pořádně odbočit a ocitla se s autem na travnaté ploše. Moje tělo vypovědělo „službu“, kdy jsem ztratila kontrolu nad tělem a myslí. Naštěstí plocha nebyla ohrazená, jinak bych asi narazila do nějaké plotu nebo něčeho jiného.
V tu chvíli jsem byla úplně paralyzovaná. Nemohla jsem dýchat, srdce mi rychle bušilo, celá jsem se třásla a myslela, že umírám. Za chvíli jsem zahlédla, že za mnou zastavila policejní hlídka. Před obcí jsem si matně všimla hlídky policistů, že stáli na druhé straně silnice a čekali na přijíždějící auta.
Policista přišel k autu, podíval se na mě a hned začal mluvit: „Vystupte si, slečno,“ řekl tvrdě, jakoby to bylo standardní oznámení. „Co jste pila? Kolik jste toho vypila?“
Byla jsem zaskočena a nebyla schopna odpovědět. Moje hrdlo bylo stažené, a i když uvnitř jsem věděla co říci, nemohla jsem v klidu mluvit. Vysoukala jsem ze sebe: „Chvíli…potřebuji.“ Policista poodešel za auto a ve zpětném zrcátku jsem viděla, že kontroluje značku a s někým si volá. Když přišel opět za mnou k okénku, byla jsem o něco málo klidnější a schopna komunikovat.„Nepila jsem nic. Mám panickou ataku, nikdy jsem nezažila nic tak silného. Prostě jsem ztratila kontrolu,“ vysvětlovala jsem. Jeho pohled byl plný nedůvěry.
„Tohle nebyla normální jízda, slečno. Uděláte dechovou zkoušku?“ pokračoval policista s náznakem arogance v hlase.
„Ale já… opravdu jsem nic nepila. Jen mám paniku, prosím, počkejte chvíli, než se úplně uklidním,“ snažila jsem se vysvětlit, ale druhý policista mě přerušil.
„Tady žádné vymlouvání nebude, slečno. Jestli nechcete mít problémy, udělejte dechovou zkoušku. Jinak si budeme muset zapsat jako řízení pod vlivem,“ řekl s odměřeným tónem.
Cítila jsem, jak mě zavalují emoce. Panika mi stále ztěžovala dech, ale bylo mi jasné, že se zkoušce musím podrobit. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale v tu chvíli to vůbec nešlo. Znovu jsem pokusila fouknout do přístroje. Vzduch se mi špatně dostával do plic, rty se mi třásly. Napodruhé se mi to podařilo a přístroj neukázal nic, co by policisty uspokojilo. „Takže jste střízlivá, ale proč jste tedy řídila, pokud máte zdravotní problémy?“ zeptal se. „Mohla jste kohokoli ohrozit na silnici a způsobit nehodu,“ pokračoval. Vysvětlila jsem jim, že se mi to nikdy nestalo, že si uvědomuji, co se mohlo stát. A kdybych věděla, že mě panický záchvat potká, rozhodně nebudu řídit nebo nepojedu sama. Zeptali se, jestli mi nemají zavolat záchrannou službu, ale odmítla jsem. Od bydliště rodičů mě dělil asi jeden kilometr a z minulosti jsem věděla, že ataka sama odezní.
Jak jsem sedla zpět do auta, stále jsem se třásla. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Rozplakala jsem se. Mrzelo mě obvinění policistů, ale na druhou stranu jsem je chápala. Plnili jen své povinnosti. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem nedokázala panický záchvat ovládnout, naštvaná na to, že jsem mohla způsobit nehodu. Štvalo mě, že mě panický záchvat přišel i přes užívání léků a chození na terapie.
Po incidentu jsem dorazila k rodičům vyčerpaná a otřesená. Stále jsem přemýšlela, proč se záchvat objevil a proč byl tak silný. Podvědomě na mě zapůsobilo to, že jsem jela v pozdních večerních hodinách, byla tma a kolem mě byl jen les a samota. Také jsem se od rána necítila úplně v kondici. Při cestování na mě dolehlo to, že jsem v tu chvíli neměla pocit bezpečí, protože jsem cestovala sama. Když jsem druhý den volala lékaři, řekl mi, že jsem musela prožít velký stres spojený s nedostatkem spánku, který záchvat spustil. Nemusela to být jednodenní záležitost, ale nahromadění stresu za několik dní nebo týdnů.
Po této zkušenosti jsem si uvědomila, jak důležité je naslouchat svému tělu. I když se léčím a vím, že se musím šetřit, asi jsem podcenila, že jsem panickou ataku dlouho neměla. Měla bych si připustit, že někdy je nejlepší zpomalit, než se přetěžovat.
Rozvoj panické poruchy
K rozvoji takzvané panické poruchy dochází nejčastěji mezi 23. a 29. rokem života, ale může k němu dojít i kdykoli jindy, například během dětství nebo až ve stáří.
Ti, kteří zažili záchvaty paniky, je popisují jako hrozný zážitek, často náhlý a nečekaný. Je zřejmé, že strach z nového útoku se okamžitě stává silným a dominantním. Jediná epizoda pak snadno eskaluje v plně rozvinutou panickou poruchu, spíše ze „strachu ze strachu“ než z čehokoli jiného.
Panická ataka přichází náhle a bez varování. Postižený opravdu trpí jak po psychické, tak po fyzické stránce. Buší mu srdce, svírá se mu hrdlo, dusí se nebo pociťuje mravenčení či částečné ochrnutí v končetinách. V mysli mu běží překotné myšlenky typu: „umírám, zblázním se, udusím se.“
Spouštěčem může být např. i náročný pracovní den, kocovina, nastupující viróza, nevyspání a mnoho dalšího.
Není výjimkou, že jsou tyto stavy natolik nesnesitelné, že si postižený zavolá záchranku, protože se domnívá, že má infarkt. Veškerá vyšetření v nemocnici však vykazují negativní nález. Panický záchvat pomine, ale pocit strachu zůstává. Strachu z toho, že se podobná situace bude opakovat na veřejnosti nebo z toho, že dotyčný zešílí, zkolabuje a nikdo mu nebude schopen pomoci.
Co se děje během panického záchvatu?
Během panického záchvatu může tělo skutečně „vypovědět službu“ a projevovat se různými fyzickými příznaky, které mohou mít vliv na schopnost řídit nebo vykonávat jiné běžné činnosti. Panický záchvat může být velmi intenzivní a může způsobit celkovou ztrátu kontroly nad tělem a myslí. Záchvat paniky má náhlý nástup, rychle vrcholí (obvykle do 10 minut nebo méně) a trvá asi 20 minut (ale někdy mnohem méně nebo déle). Zde jsou některé fyzické projevy, které mohou nastat při panickém záchvatu:
1. Zrychlený srdeční tep – srdce začne bít rychleji a silněji, což může vést k pocitům, jako by měl člověk infarkt. To může ztížit koncentraci a způsobit strach nebo úzkost.
2. Obtíže s dýcháním – lidé často začnou pociťovat, že nemohou dostatečně dýchat, což může způsobit pocity dušení. To pak vede k hyperventilaci, což způsobuje závratě nebo ztrátu orientace.
3. Závrať a ztráta rovnováhy – zrychlený srdeční tep a problémy s dýcháním mohou vést k závratím, což může být nebezpečné, zejména při řízení nebo při jiných činnostech, kde je třeba rovnováha.
4. Třes a svalové napětí – tělo se začne třást a svaly se mohou stáhnout v důsledku stresu. To může mít za následek ztrátu jemné motoriky a ztížené ovládání věcí (například řízení auta).
5. Pocit odloučení nebo ztráty kontroly – mnoho lidí popisuje pocity, jakoby byli mimo své tělo nebo jakoby neměli kontrolu nad tím, co se děje. To může být velmi děsivé a způsobit zmatení nebo neschopnost se soustředit.
6. Nevolnost a bolest na hrudi – kromě bolesti na hrudi, která může připomínat srdeční příhodu, může také dojít k nevolnosti, což může zhoršit celkový pocit ztráty kontroly.
Další z příznaků může být:
- Pocení
- Zimnice
- Návaly horka
- Parestézie (pocit necitlivosti nebo mravenčení)
- Pocit zadušení (těsnost nebo knedlík v krku)
Jak se léčí panická porucha?
Léčba panické poruchy obvykle zahrnuje kombinaci psychoterapie, medikace a změn životního stylu. Každý přístup má svůj význam a často se používají dohromady. Zde je několik hlavních způsobů léčby:
1. Kognitivně-behaviorální terapie (CBT): Tato forma psychoterapie je velmi účinná při léčbě panické poruchy. Pomáhá pacientům identifikovat a změnit negativní myšlenky a vzorce chování, které mohou spouštět nebo zhoršovat paniku. Také učí relaxační techniky a způsoby, jak se vyrovnávat se strachem.
2. Medikace:
Antidepresiva (SSRI nebo SNRI): Tyto léky se často používají k léčbě úzkostných poruch, včetně panické poruchy. Pomáhají regulovat hladiny neurotransmiterů v mozku, což může snížit frekvenci a intenzitu záchvatů paniky.
Benzodiazepiny: Tato třída léků může být předepsána na krátkodobou úlevu od akutní úzkosti a panických záchvatů. Je však důležité je užívat pouze krátkodobě, protože mohou být návykové.
3. Změny životního stylu:
Relaxace a meditace: Techniky jako hluboké dýchání, meditace mohou pomoci zmírnit stres a úzkost, což může snížit počet a intenzitu panických záchvatů.
Pravidelný pohyb: Cvičení pomáhá uvolnit napětí, zlepšuje náladu a snižuje úzkost.
Dostatek spánku a zdravá strava: Dobrý spánek a vyvážená strava jsou klíčové pro celkové duševní zdraví a mohou pomoci zmírnit příznaky panické poruchy.
Léčba panické poruchy je individuální a měla by být přizpůsobena konkrétním potřebám pacienta. Pokud máte panickou poruchu, je nejlepší se poradit s odborníkem, který vám pomůže najít nejefektivnější způsob léčby pro vás.
