Článek
Devět měsíců jsem nosila dítě pod srdcem. Dalších devět měsíců jsem bojovala sama se sebou
Těhotenství. Slovo, které si většina lidí spojuje s očekáváním, radostí a štěstím. Devět měsíců, kdy žena cítí, jak v ní roste nový život. Devět měsíců příprav, plánování a představ o tom, jaké to bude, až poprvé vezme své dítě do náruče. I já jsem si myslela, že to tak bude. Jenže moje těhotenství se stalo začátkem jednoho z nejtěžších období mého života. A dalších devět měsíců po porodu jsem místo bezstarostné radosti bojovala se strachem, úzkostí a pocitem, že každou chvíli zemřu.
Myslela jsem, že už mám to nejhorší za sebou
Panické ataky a úzkosti jsem už velmi dobře znala. Prožila jsem si období, kdy mě dokázaly úplně ovládnout. Ale před těhotenstvím přišlo také lepší období. Byla doba, kdy jsem léky neužívala. Cítila jsem se dobře. Měla jsem pocit, že se můj život konečně vrací do normálu. Dokázala jsem fungovat, smát se, plánovat budoucnost. A možná právě proto jsem vůbec nečekala, co přijde. Pak jsem otěhotněla. A spolu s těhotenstvím přišla obrovská změna. Dnes nevím přesně, co všechno sehrálo svou roli. Hormonální změny, strach, proměna celého života…Vím jen, že se ve mně začalo probouzet něco, co jsem už znala. Nejdříve nenápadně. Větší napětí. Neustálý neklid. Podivný pocit, že něco není v pořádku. Říkala jsem si, že to přejde. Že jsem jen citlivější. Že přece těhotenství přináší změny a obavy. Jenže nepřešlo. Úzkosti začaly sílit. A s nimi se vracel i ten děsivý pocit, který člověk s panickou atakou dobře zná. Strach, který nemá konkrétní podobu, a přesto vás dokáže úplně ovládnout. Strach, že se něco stane. Že to nezvládnete. Že omdlíte. Že se nemůžete nadechnout.
A nakonec ten nejhorší: ,,Že zemřete.“
„Musíte to vydržet.“
Když jsem cítila, že už to sama nezvládám, hledala jsem opět pomoc u mého lékaře. Chtěla jsem léky, protože jsem věděla, že se moje úzkosti vracejí. Nechtěla jsem se něčím otupit. Chtěla jsem normálně žít. Chtěla jsem prožít svoje těhotenství bez neustálého strachu. Jenže lékař mi tehdy léky předepsat nechtěl. Bylo mi řečeno, že by mohly ublížit miminku a že to prostě musím vydržet.
Musíte vydržet.
Ta věta se řekne velmi snadno. Jenže nikdo vám už neřekne, jak máte vydržet den, kdy máte pocit, že se zblázníte strachem. Jak máte vydržet, když se ráno probudíte a první, co ucítíte, je úzkost. Jak máte vydržet, když se bojíte, že přijde další panická ataka. Když se bojíte samotného strachu.
A tak jsem vydržela. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Den za dnem. Někdy hodinu po hodině. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsem v bezpečí. Že se nic neděje. Že ten pocit přejde. Jenže panika neposlouchá rozum. Můžete vědět, že jste v bezpečí, a přesto vaše tělo křičí, že jste v ohrožení. Srdce vám začne bušit. Tělo se napne. Přijde nevolnost. Třes. Slabost. Pocit, že nemůžete dýchat. A vy jste přesvědčená, že tentokrát už se opravdu něco stane.
Bála jsem se jít i na obyčejnou procházku
Postupně mě strach začal omezovat i v úplně obyčejných věcech. Bála jsem se jít ven. Bála jsem se jít na procházku. Stačilo, abych se vzdálila od místa, kde jsem se cítila bezpečně, a začalo mi být špatně. Jako by moje tělo okamžitě spustilo poplach. Co když se mi něco stane? Co když omdlím? Co když mi bude tak špatně, že se nebudu moci vrátit domů? A tak se i obyčejná procházka stala něčím, čeho jsem se bála. Dnes se to možná někomu bude zdát nepochopitelné. Proč se bát procházky? Ale člověk, který nikdy nezažil skutečnou úzkost, možná nepochopí, že strach si nevybírá logické věci. Najednou se bojíte míst, kam jste dříve chodila bez přemýšlení. Bojíte se vzdálit od domova. Bojíte se být sama. Nosíte telefon stále u sebe, co kdyby…A někdy se bojíte i vlastního těla, protože nikdy nevíte, kdy vás zase zradí pocitem, že umíráte.
Porod. A uprostřed něj přišla panická ataka
Když se blížil porod, strach ve mně byl stále větší. Neměla jsem jen obavy z porodu. Měla jsem za sebou dlouhé měsíce úzkostí. Byla jsem psychicky vyčerpaná. Lékaře nezajímaly moje dlouhodobé úzkosti, přikládali to strachu z porodu. A pak přišel ten den. Den, kdy se mělo narodit moje dítě. Okamžik, který měl být jedním z nejsilnějších a nejkrásnějších v mém životě. Jenže právě při porodu přišla panická ataka. Pamatuji si ten pocit obrovského děsu. Jako by se ve mně najednou spustil alarm, který nešel zastavit. Strach. Pocit, že to nezvládnu. Že se něco stane. Že zemřu. V tu chvíli jsem nebojovala jen s porodem. Bojovala jsem i sama se sebou. Museli mi dát něco na uklidnění. A já jen doufala, že až bude miminko na světě, všechno se změní. Že strach konečně zmizí. Že přijde úleva. Že budu šťastná.
Miminko se narodilo. Ale strach zůstal
Čekala jsem, že po porodu přijde úleva. Že se podívám na svoje dítě a všechno ostatní zmizí. Že mě zaplaví radost. Jenže úleva nepřišla. Naopak. Po porodu to bylo snad ještě horší. Měla jsem pocit, že každou chvíli zemřu. A ten strach byl neustále se mnou. Dívala jsem se na svoje miminko a milovala ho. Ale zároveň jsem nedokázala prožívat radost tak, jak jsem si představovala. A to mě ničilo ještě víc. Měla jsem zdravé dítě. Měla jsem být šťastná. Všichni očekávali, že toto bude jedno z nejkrásnějších období mého života. Jenže já se uvnitř bála. A měla jsem výčitky. Jak je možné, že mám miminko, na které jsem se těšila, a přesto nedokážu být šťastná? Jak je možné, že místo radosti cítím neustálý strach? Dnes už vím, že láska k dítěti a psychické utrpení se nevylučují. Můžete svoje dítě milovat celým srdcem a přitom být psychicky úplně na dně. Můžete se o něj starat. Kojit ho. Chovat ho. Uspávat ho. A přitom uvnitř zoufale bojovat o vlastní klid. Já jsem tehdy nebyla špatná máma. Byla jsem nemocná strachem.
„Kojení je pro dítě to nejlepší.“ A já jsem vydržela dalších devět měsíců
Kojila jsem. Devět měsíců. A možná právě tady se dnes sama sebe ptám, proč jsem měla tehdy pocit, že prostě musím. Ano, kojení bylo považováno za to nejlepší a nejzdravější pro dítě. A já chtěla pro své dítě samozřejmě to nejlepší. Jenže co je nejlepší pro dítě, když jeho máma psychicky trpí? Tuto otázku jsem si tehdy asi neuměla položit. Měla jsem pocit, že musím kojit. A protože jsem kojila, léky mi znovu nepředepsali. Znovu jsem musela vydržet. Jenže já už byla zoufalá. Vyčerpaná. Neustále ve strachu. Potřebovala jsem pomoc. Potřebovala jsem úlevu. Potřebovala jsem se alespoň na chvíli normálně nadechnout a nemít pocit, že se každou chvíli něco stane. A v jednom zoufalství jsem si občas dala skleničku alkoholu. Ne proto, že bych chtěla pít. Ne proto, že bych hledala zábavu. Ne proto, že bych chtěla utéct od svého dítěte nebo od mateřství. Já jsem jen zoufale chtěla, aby ten strach na chvíli přestal. Aby se moje tělo uvolnilo. Aby moje hlava na chvíli ztichla. Abych se nemusela bát.
Dnes o tom dokážu mluvit otevřeně. Ne proto, že bych byla pyšná na to, do jakého zoufalství jsem se dostala. Ale proto, že zoufalství někdy člověka dovede k věcem, které by v klidu nikdy neudělal. Kdo nezažil skutečnou paniku, možná nikdy nepochopí, jak moc člověk touží po obyčejné úlevě. Nehledá radost. Nehledá alkohol. Nehledá útěk. Hledá chvíle klidu.
První Vánoce s miminkem. A já je v tichosti proplakala
Jednu vzpomínku si pamatuji dodnes velmi silně. První Vánoce. Vánoce, které měly být krásné. Kouzelné. Výjimečné. Měla jsem mít doma malé dítě, prožívat první společné svátky, těšit se z rodiny a z okamžiků, které se už nikdy nevrátí. Jenže já jsem je v tichosti probrečela. Bylo mi tak špatně. Tak psychicky zle. A já se nedokázala radovat. Atmosféra, která má být plná pohody. A já uvnitř plakala. Možná právě tehdy jsem si ještě víc uvědomovala, jak moc se cítím uvězněná ve vlastním strachu. Chtěla jsem si ty okamžiky užít. Ale úzkost mi to nedovolila. Byla silnější. A já se za to ještě obviňovala.
Devět měsíců těhotná. Devět měsíců kojící. A téměř dva roky strachu
Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si jednu věc. Devět měsíců jsem nosila svoje dítě pod srdcem. Devět měsíců jsem ho potom kojila. A tato dlouhá doba se pro mě stala jedním z nejtěžších období života. Téměř dva roky, během kterých jsem místo klidu často cítila strach. Místo radosti úzkost. Místo jistoty neustálou obavu, že se něco stane.
Až přišel konec kojení, tehdy přišla také úleva. Možná ne okamžitě a možná ne úplně ve všech směrech. Ale konečně se otevřela možnost řešit i mě. Nejen miminko. Nejen to, co je nejlepší pro dítě. Ale také to, co potřebuji já. Protože i máma je člověk. A i máma může potřebovat pomoc.
Dnes už bych se nechtěla ztratit sama před sebou
Kdybych se dnes mohla vrátit zpět, objala bych tu mladou ženu s miminkem v náručí. Tu ženu, která se bála jít na procházku. Která se bála vlastního těla. Která při porodu dostala panickou ataku. Která se dívala na své dítě, milovala ho, ale nedokázala prožívat radost, protože ji uvnitř pohlcoval strach. Tu ženu, která o prvních Vánocích v tichosti plakala.
Neřekla bych jí: „Musíš vydržet.“
Řekla bych jí: „Nemusíš na to být sama.“
Řekla bych jí, že není slabá. Že není špatná máma. Že to, že se nedokáže usmívat, neznamená, že nemiluje svoje dítě. Že psychické utrpení není selhání. A hlavně bych jí řekla, že její zdraví je stejně důležité. Protože dítě nepotřebuje jen to, co je považováno za nejzdravější. Potřebuje také mámu, která má šanci být v pořádku. Máma není jen někdo, kdo má všechno vydržet. I ona může být nemocná. I ona může mít strach. I ona může potřebovat pomoc. A možná právě proto dnes svůj příběh vyprávím. Ne proto, abych hledala lítost. Ale proto, že možná někde právě teď sedí žena, která prožívá něco podobného.
Možná bychom proto měli o panice a úzkostech mluvit více a bez studu. Nejsou známkou slabosti. A člověk, který je prožívá, nepotřebuje slyšet:,,Vždyť se nic neděje.“ Potřebuje, aby mu někdo uvěřil.
