Článek
Pamatuji si ještě velmi živě, jaké to bylo, když byl syn malý. Bavím se teď o věku kolem jednoho roku až dvou, dvou a půl let. Měl jednu vlastnost společnou se svým současným JÁ. Neměl zájmy. Nic ho nezajímalo. Dnes už je to trochu lepší, s tátou chodí rád na procházky do lesa, k řece, k mostům, jezdí do školky, na terapie, má rád hřiště, miluje houpačky a trampolíny. Ale tehdy tomu tak nebylo.
Chodit začal až v patnácti měsících, do té doby ale celkem hbitě lezl. Takže jsme chodili na procházky v kočárku. Pamatuji si, jak jsme vyšli ven v půl osmé, potkal mě soused a povídal. „Tak brzy na procházku?“ Bylo možná brzy. Pro mě to bylo nahnání času. Procházka kolem vesnice, když jsem šla pomalu, trvala zhruba 20 minut. Pak jsme přišli domů. A co doma? Hrát si? Utopie! To je vysněný svět, který sníme, že by to tak mohlo být. Hrát si s dítětem nebo aspoň že se dítě samo zabaví. Ale pokud to nejde, ten den je neuvěřitelně dlouhý, nudný a každé ráno vstáváte s tím stejným pocitem, přečkat do večera. Ale syn jezdil rád autem, i když ho okolí nijak zvlášť nezajímalo. Stejně jako na procházkách s kočárkem. Krávy, stromy, auta, lidi… absolutní nezájem. Takže zastavit se někde a povídat mu o tom, co je před ním a jak dělají zvířata… Utopie. Opět. Takže náš den byl o kočárku a občas o autě. Světlý moment nastal při spaní, když usnul v poledne nebo odpoledne. Dobrý, když bude spát do dvou hodin, pak půjdeme zase ven. Ale opět jen kolem vesnice. Jednou jsem s ním šla i dál, když usnul, pak se vzbudil a spustil šílený řev celou cestu domů, nedal se utišit. Od té doby se přiznám, neměla jsem nervy chodit s ním někam dál než jen kolem vesnice a za vesnici. Ale na druhou stranu to byl pro mě i svým způsobem relax a bavilo mě to. Tedy, pokud usnul. To jsem si pustila hudbu do sluchátek a procházela jsem se od jedné vesnice ke druhé. Jakmile jsem nabyla dojmu, že se bude probouzet, nasměrovala jsem nás zase zpět k domovu a vyčkala pod pergolou.
Ale co doma? Knížky ho nezajímaly, písničky a říkanky taky ne, imitace nula, nebo spíše mínus deset, zájmy o hračky mínus deset, pohybové aktivity nula. Na návštěvy se chodit tehdy nedalo, nesnášel cizí prostředí. Jakžtakž jsme zvládali nákupy, ale musela jsem mít křupky a modlit se, aby nebyla dlouhá fronta u kasy. Zkrátka takové běžné strasti normálního rodiče :-)
Musím říct a snad uklidnit jiné rodiče, kteří tím prochází právě teď, že se to u nás opravdu zlepšilo. Návštěvy už zvládáme v pohodě, má už jakžtakž nějaké zájmy, ale hodně nám to zachránila školka.
Období zhruba od dvou do tří let bylo celkem peklo. Syn byl hodně, hodně ukňouraný, občas vzteklý a byla to skutečně zkouška nervů. Právě nástupem do školky, nebo tehdy, když nás z miniškolky vyhodili, začali jsme jezdit 1× týdně na ergoterapii, tak se trochu zklidnil. Myslím, že mu to hodně pomáhá a určitá stimulace je pro něj velmi příjemná. Je to poznat například i večer. To má obrovský nával energie, skáče, hejká, běhá. Ale stačí mu udělat „masáž“ (propriocepce) nebo říct si spolu Koulela se ze dvora takhle velká brambora… a je vidět, že se mu ta hlavička hezky zklidní a že to potřebuje. Mimochodem, Koulela se ze dvora a Paci paci jsou jediný říkanky, které zvládá naznačit :-) I když mu ty ruce občas jdou jakoby nepřirozeně, ale alespoň ví, co má dělat.
Také vidím srovnání se „zdravým“ batoletem. Mladšímu synkovi jsou dva roky a s ním je trávení dne úplně o něčem jiném. Rád si hraje, rád si prohlíží knížky, všechno ho zajímá a je strašně krásné, že se i rád učí. Jak ráda říkávám, na mladším synkovi právě vidíme jednak jak by to mělo vypadat, ale taky, jak moc velký rozdíl v chování a vnímání starší synek v jeho věku měl.
