Článek
Opět na mě vyskočila zpráva o tom, jak nějaké pražské bistro měsíc po otevření „bojuje“ s nezodpovědnými rodiči. Možná byste čekali, že jako matka postiženého dítěte, které se na veřejnosti chová jinak než jeho vrstevníci, budu na straně rodičů a dětí. Že budu říkat, jak si to můžou dovolit třeba i myslet na to, že by zakázali rodičům a dětem vstup (zatím tedy konkrétně u tohoto bistra jsem tuto informaci nezaznamenala, možná předbíhám). Nemají snad rodiče s dětmi stejné právo jako kdokoli jiný někde posedět a dát si kafe a zákusek, popovídat si s přáteli, nebo se jen tak zrelaxovat? A nemohou k tomu využít takové místo, které nabízí jak dobrou kávu, tak i dětský koutek, aby se děti zabavily? Inu, ne! Nebudu polemizovat nad tím, do kterého typu moderních matek se řadí ty, které si dětský koutek pletou s hlídáním dětí a školkou. Ačkoli… dnes takových matek je…
Moje práva vs. tvoje práva
Učili jsme se o to už na škole. Moje práva končí tam, kde začínají tvoje.
A teď to otočíme. Tyto matky se tam chtějí posadit, chtějí mít na chvilku klid. Rodičovství je náročné. Chtějí si dát v klidu kafe, chtějí na chvíli zapomenout, že mají doma nezbedné dítko. Ale nechtějí to samé i ostatní návštěvníci takového zařízení? A jakým právem jsou nuceni respektovat jejich zlobivého potomka? Protože matky a děti jsou snad něco víc? Nebudu se bavit o výchově a podobných věcech, každý si vychovává svoje dítě, jak nejlépe umí. Ale budu se bavit čistě o tomto tématu.
Teď můžete namítnout, že já sama, pokud čtete moje články, píšu o tom, že by lidi neměli komentovat chování jiných dětí, že to matku může zraňovat. No jo a teď tady něco říkám o tom, že ti lidé vlastně mají právo komentovat chování druhých dětí? Je tady ale menší rozdíl. Takový titěrný. Je rozdíl v tom, když dítě zlobí, protože je nevychované, a když je v afektu, protože je postižené a jeho mozek nedokáže vstřebat vjemy z okolí. Někdy se to těžko pozná, protože lidé snadno zaměňují afekty za zlobení a nevychovanost. Návod dávat nebudu. Tento článek je o něčem jiném.
Bohužel dnes si někteří jedinci vymáhají více práv, než kolik jim náleží. V případě posezení někde v kavárně / bistru je to jednoduché. Musím jako rodič zhodnotit, zda moje dítě nebude rušit ostatní. Představme si, jak by to asi vypadalo, kdyby si každý ubíral z práv těch ostatních. V kavárně bychom pak narazili na lidi, kteří se budou hlasitě hádat, nebo třeba i provozovat jiné aktivity. A proč by nemohli? Protože na to mají právo? Ano, mají, ALE… A to je to ALE. Krásné magické slůvko.
Zajímalo by mě, jak by se tito jedinci, mám na mysli ty rodiče, tvářili, kdyby i oni najednou neměli ten svůj klid. Protože by si ostatní řekli, že mají právo.
Mám právo vzít svoje děti na veřejnost, ale je mou povinností zajistit, aby se umělo chovat. Mimochodem to, že se dítě chová rozjíveně na veřejnosti, tak trochu vypovídá o tom, jak doma funguje výchova. Ano, dnešní moderní a přetolerantní výchova. Mám kromě autistického synka ještě mladšího zdravého klučinu. Ale jak to děláme, že on se chovat umí? Že by ho nenapadlo někde vyvádět, lítat, řvát? Možná proto, že mu stanovujeme hranice. Děti by měly vědět, že nejsou na světě jen ony a že se svět netočí jen kolem nich. Čímž jim ale nevznikne žádná psychická újma a nutnost shánět antidepresiva.
Pokud nějaké takové zařízení je rozhodnuto zpříjemnit někomu čas strávený u nich tím, že tam vytvoří malý dětský koutek, není to pro to, aby se tam děti vydováděly a možná doma už byly hodné. Ne! Je to proto, aby se děti nějak zabavily a rodiče měli možnost na chvilku si posedět, zatímco nemusí mít dítko pořád na klíně a aby mohli na chvilku „vypnout“. Je smutné, alespoň pro mě, že to někteří jedinci nejsou schopni pochopit.
Já osobně jsem na straně těchto zařízení, pokud se rozhodnou po takových zkušenostech omezit nebo třeba i zakázat vstup dětem. Ano, je to nefér i vůči těm slušným rodičům, jejichž děti si tam opravdu poklidně hrály, ale bohužel… Já bych si nenechala ničit majetek a otravovat hosty jenom proto, že některá matka nedokáže okřiknout svoje dítě, aby mu nezpůsobila psychickou újmu a doživotní následky.
