Článek
Tohle je náš nedávný příběh.
Jeli jsme do Prahy, jako každý týden, na ABA terapii. Jezdíme tam již přes rok a půl. Syn má cestu rád, tam se velice těší. Vždy pohoda. Jen, co vyjedeme z dálnice a najedeme na ranní špičku v Praze, dávám mu do rukou tablet, protože čekání v koloně mu příliš zajímavé nepřipadá. Přijíždíme na parkoviště. Zaparkuji. Jdu k synovi, abych mu odepla pásy. Vyjde ven a najednou to přijde. Vztekání. Urputné řvaní a vztek.
Když neznáte příčinu…
Přemýšlím, co se mu mohlo stát, co mu přelítlo přes nos. Nemám, jak se od něj dozvědět důvod jeho náhlé změny nálady. Vím jen jedno. Musím si udržet chladnou hlavu. Nesmím se rozčílit a zkusit ho odtáhnout silou. Zkusím na něj v klidu mluvit. Afekt se prohloubí. Jdu opodál a nechám ho v klidu. Zkusím jít k němu a „namasírovat“ mu ruce (propriocepce). To má rád. Ne! Nenechá na sebe sáhnout! Postaví se k plotu a řve tam. No dobrá. V hlavě mi běží různé scénáře:
1) Máme čtyři minuty, abychom došli na terapii. Jak ho tam dostanu, když je v afektu? A bude to vůbec mít cenu, i když ho tam dostanu?
2) Možná bude nejlepší jít zpátky do auta, terapii zrušit a odjet domů.
Náhle se však něco stane. Syn se trochu zklidní a sám zamíří směrem z parkoviště. Tam to bylo dobrý, tam jsme byli schovaní. Tady už jdeme ke křižovatce, kde je hodně lidí. OK. Ujdeme polovinu cesty a znovu afekt. Opět zničehonic. Tedy pro mě zničehonic. Jemu se očividně něco nelíbí. Ale co? Bolí ho něco? Je mu horko? Má hlad? Vadí mu ten hluk z aut, která na sebe v jednom kuse troubí? Nevím. Opět se postaví k plotu a začne se velmi hlasitě vztekat. To už se samozřejmě neobejde bez povšimnutí lidí. Je mi jasné, jak to vypadalo. Vzteklé dítě a matka, co stojí kousek od něj a čeká. Aspoň si budou mít lidi doma nebo v práci o čem povídat, pomyslím si a neřeším. Naštěstí pro tyto případy jsem vybavena tunelovým viděním, takže pokud nás přímo někdo nekonfrontuje, lidí si vůbec nevšímám. Super věc.
Celou dobu si říkám, jak se těším domů a plánuju si v hlavě, jak dodělám nějakou práci, zakázky a na co nesmím zapomenout. Snažím se v hlavě myslet na něco pěkného a trochu alespoň v myšlenkách utéct z reality.
Vím, že pokud bych na syna vyvíjela nátlak (asi to platí u všech autistů, ne?), že to tím jen prodloužím, ale co hůř, jen to zhorším. Proto vím, že nejlepší je v takovém případě nechat ho „vybít se“ a on se poté uklidní. A tak se taky stalo. Někdy pomůže ona „masáž“, někdy klidná mluva, kdy se mu snažím dát tónem hlasu i výrazem ve tváři najevo, že je vše v pořádku. Někdy ale o to nestojí a chce být úplně sám. Respektuji to a vždy se přizpůsobím jeho aktuální potřebě.
Nakonec jsme došli do cíle. Terapeutka se mě ptala, co se děje, protože vždy je v dobré náladě, natěšený, tentokrát byl nesvůj a nechtělo se mu. Vysvětlila jsem jí, co se stalo. Ani do místnosti, kam se vždy netrpělivě hrne, tentokrát vůbec nechtěl. Řekla mi, že to zkusí a pokud by to nešlo, zavolají a ukončíme to tentokrát dřív. Byla jsem celou dobu na telefonu, ale zřejmě se syn uklidnil, protože jsem ho vyzvedla až ve smluvený, obvyklý čas. Prý se nakonec uklidnil, a i poté jsme již k autu došli bez problémů a domů dojeli s velmi dobrou náladou.
Bezradnost, nebo pohledy lidí? Co je horší?
Říkám si, co je pro rodiče v takové situaci horší. Jestli ta bezradnost a bezmocnost, že nemůžete svému dítěti pomoct od frustrace, nebo to, jak se na vás dívají lidi, co si myslí, nebo ti, kteří mají potřebu podělit se s vámi o svůj názor na správnou výchovu z dob jejich mládí.
Z pozorování z facebookových skupin si myslím, že rodiče, kteří mají problém přijmout autismus u svého dítěte, nebo absolutně nedokáží pojmenovat, co jejich dítěti je - že je postižené - trpí mnohem více na pohledy a poznámky druhých. Pak ta jejich frustrace a pocit neschopnosti ještě graduje, dojde-li na podobnou situaci na veřejnosti. Já mám asi i výhodu, že mám, jak mi někdo řekl, „naštvaný ksicht“, tak se mi moc nestává, že by se někdo se mnou chtěl pouštět do křížku, buď to anebo absolutní ignorace okolního světa. V tu chvíli mám oči jen pro synka, doslova.
Dovolím si malou radu pro všechny rodiče, kteří s tímto bojují a trápí je to.
Cizí lidi vaše dítě neznají, neví a nechápou, jaká je výchova autistického dítěte. Jen vy to víte. A pokud se někomu zdá divné, že na hysterický řev svého dítěte reagujete tím, že stojíte opodál, než abyste zasáhli, není to vaše věc. Jen vy máte zodpovědnost za výchovu svého dítěte, ne náhodný kolemjdoucí! A pokud víte, jak se v takové situaci zachovat, je to jen plusový bod pro vás.
