Článek
Jedu pro synka do školky. Cesta mi potrvá asi hodinu. Přemýšlím nahlas…
Mohou si pečující osoby vzít třeba hodinu volno, sednout si na gauč a zhlédnout epizodu seriálu, zatímco (budeme se opět bavit o dětech, ale mířeno je na všechny věkové kategorie) dítě je vedle v pokoji a hraje si? No, ale musím s ním nacvičit chození na WC. Párkrát za den. Buď přetrhnu tu chvilku klidu, nebo to udělám. Je to otázka pár minut, to snad zvládneš, ne? Místo hodiny budeš sedět padesát minut, bože… Tohle asi řekne někdo, kdo má pravidelnou pracovní dobu, třeba i dvanáctky nebo turnusy, ALE má občas dovolenou, má proplacenou nemocenskou, má občas volné dny. Jistě, někdy ani ta hodina tam není, někteří lidé mají i zdravotní komplikace, jsou na hadičkách, musí se pravidelně odsávat, aby se nezadusili apod… Tam se ta hodina hledá asi těžko. Bavím se o případech, kdy to někdy jde.
Kde je tedy ta hranice? Jsem pečující osoba, musím být k dispozici 24/7 bez nároku na nemocenskou, na dovolenou, žádné dny volna? Musím vyřizovat navíc věci, které jiní nemusí, např. obvolávat lékaře, objednávat termíny vyšetření (teď mám na mysli taková ta vyšetření nad rámec běžných rodičovských úkonů jako jsou preventivka, zubař, myšleno tedy psychiatr, neurolog atd…), řešit byrokracii na úřadech, mít přehled o vitaminech, lécích, o termínech terapií, jsem řidič na plný úvazek. Čtu zprávu, jak moje dítě má těžkou mentální retardaci, začíná brát medikaci, vidím, jak na to reaguje. Kamkoli jdu, všude se ptají: „Má plenky? Jí příborem? Umí se obléct? Rozumí vám? Jak spí? Hraje si ve školce? Vnímá ostatní děti?“ Každá taková otázka je jen utvrzení v tom, že je to celé špatně. Když odpovídám: „Ne, nehraje si s dětmi. Ano, má plenky. Ne, neumí se obléct…“, jen mě to vždy utvrdí v tom, jak je to celé špatně.
Moje kamarádka je samoživitelka s dítětem s lehkou mentální retardací. Syn jí chodí do speciální školy, protože v běžné škole zažíval šikanu a škola bohužel celou situaci ohledně vzdělání nezvládala, tak se jim podařilo přejít do speciální školy, kterou mají také asi 40 nebo 50 km daleko od domova, ale za ten klid a synovu spokojenost to stačí. A s touhle kamarádkou jsme se asi před měsícem bavily.
Ona: „No, tak jestli budete taky jezdit do tý specky daleko, tak to ti nezávidim, sama teď jezdím už druhej rok a jsem z toho kolikrát vyšťavená. A to mám jenom jedno dítě.“
Já: „Já teď jezdím do tý školky, to je taky asi hodina cesty tam a pak hodinu zase domů. No, mám pocit, že pak nic nestihnu.“
Ona: „Zkoušela ses domlouvat někde na brigádu nebo tak?“
Já: „Někde jo, ale všude to bylo s pevnou pracovní dobou a co myslíš, když jim řeknu, že se může kdykoli stát, že jim ráno napíšu, že syn onemocněl, že nepřijdu, jak se asi tvářili? Tak jsem se rozhodla jet na to OSVČ a trochu víc se tomu začít věnovat.“
Ona: „Já se takhle ptala u nás na prodejně, jestli bych aspoň občas na pár hodin týdně nemohla na doplňování, ale vzali raději paní, která má jedničku invalidní důchod, že prej je flexibilnější.“
Pak se stane, že máte občas možnost vypadnout. V lepším případě. Znamená to dítě odhlásit ze školky a z terapií. A říkáte si, jestli mu to nebude chybět. Ale ono se to celkově vymstí, pokud tu chvilku volna nevyužijete.
To je ještě lepší případ, řekla bych. Co ale, když máte trénovat chození na WC? Několikrát denně. Ale jste unaveni a když máte tu chvilku, máte na výběr: udělat trénink na WC, umýt nádobí, vyžehlit prádlo nebo si prostě sednout na gauč, pustit si televizi a koukat na něco nenáročného? Ale když pak někde říkáte, že nemáte čas s ním něco dělat, koukají na vás, jako na neschopného rodiče. Protože to je přece jen pár minut. Tady ale vyzdvihnu empatii pečujících osob: tohle pochopí rodič dítěte s postižením alias pečující osoba. Někdy prostě tělo potřebuje oddych a těch pár minut, co máte k dobru, využijete pro sebe. Je to sobecké? Je to špatné? Podle mě ne. Protože pokud ty minuty nevyužijete pro sebe, tělo vám to dá poznat dříve nebo později.
Nepociťujte vinu nebo pocit selhání, že se věnujete taky sobě. Dělají to všichni a pokud pečujete o člena rodiny, který vyžaduje vaši péči, potřebujete to ještě o to víc!
O tom, jak využít každou volnou chvilku, jsem napsala pár tipů zde:
