Článek
Co nejdříve, co nejdříve… kolikrát jsme to slyšeli. Nesmíte meškat, ztrácíte drahocenný čas, kolik je mu? Dva? To už byste měli někam jezdit a pracovat na tom… Uff, jen si na to vzpomenu a běhá mi mráz po zádech.
Proto jsem se na začátku hnala za diagnózou, myslela jsem si, že když budu mít potvrzeno, že syn je nebo není autista, pomůže mi to najít vhodnou terapii a způsob práce. Všichni na mě chrlili, že musím začít s alternativní komunikací - kartičkami. Že musím mít pro něj denní a týdenní režim, aby měl vizualizovanou představu o tom, co se bude dít. Že mu to pomůže v chápání. Dobře, nakoupila jsem novou tiskárnu, laminovačku, barevné papíry, laminovací fólie a začala fotit. Nejprve základní věci, které má rád, poté i něco navíc, jako obchod, ordinaci atd. Ale nějak nám to nešlo. Nešlo ho přimět, aby se na to alespoň podíval. Jinak řečeno, bylo mu úplně jedno, co tam je. Je tedy pravda, že náš syn nikdy nebyl závislý na nějakém režimu. Když se ráno vzbudil, bylo mu jedno, jestli pojedeme nakoupit, jestli půjdeme ven, jestli půjde k babičce… Ale prý bylo NUTNÉ mu nastavit přesně denní režim. Na to mi zase řekla poradkyně v rané péči, že to není vhodné, pokud on sám nějakou rutinu nevyžaduje. Že bychom si na sebe upletli bič, protože by si na to zvykl a poté by každá sebemenší změna vedla k afektu. Takže jsem od toho ustoupila, ale to někomu nedalo, aby mi nevěnoval pohled typu „no, to jste udělala pěknou blbost“ a také mi to bylo i tak řečeno - i když trochu v mírnější formě.
Takže s kartičkami jsme začali po svém a začali se věnovat pouze pár kouskům, které jsme věděli, že on vyžaduje a měl by mít možnost říct si o to, co zrovna chce. I možná díky tomu se nám nějaká velká frustrace z nemožnosti komunikace vyhnula. Před týdnem jsem mu přidělala další a je možné, že to pro něj opět znamená další uklidnění, když ví, že si o to může takto říct. Ale nějaký režim pro nás zatím není.
Stejně jako v mém předchozím článku o ABA terapii píši o tom, jak by nemělo význam, kdybychom začali před dvěma lety. V té době nebyl tam, kde je dnes. Je sociálně dále, více vnímá lidi kolem sebe (ve smyslu, že do nich tolik nevráží - ne tolik, jako dřív) a je tam schopný s nimi spolupracovat, což doma nejde. Před dvěma lety chodil na ergoterapii a spolupráce tam byla též velmi špatná, dnes už by to možná dal lépe.
Samozřejmě je každé dítě jiné a jak s oblibou říkám, u našich dětí to platí stonásob. Jen bych chtěla „nováčkům“, kteří jsou úplně na začátku cesty, aby se nestresovali tím, že z každé strany slyší, jak je nutné co nejdříve začít s dítětem pracovat. Je ale na uvážení každého rodiče, jak je na tom jeho dítko právě třeba v těch třech letech, pokud je schopné spolupráce, imitace apod., je nějaká vhodná terapie určitě na místě. Pokud ale se s ním dá těžko vyjít, nemusí mít terapie žádný účinek. Ale neříkám, že to máte hodit za hlavu. Jen se nestresujte tím, že jsou dítěti čtyři roky, nikde nevydrží, nesnese cizí prostředí a vy byste měli, podle všech rad, někam jezdit a pracovat a pracovat. Některé děti ani nesnesou princip kartiček a poté vám tato metoda také přijde neužitečná.
Ta cesta v hledání je dlouhá, ale když najdete, držte se jí zuby nehty. Víte, pro koho to děláte.
