Článek
Příspěvek na péči (PnP) patří mezi státní sociální podpory a je vyplácen osobám, kteří pečují o osobu blízkou, vyplácí se od 1 roku věku a má čtyři základní stupně. O tom, do kterého stupně konkrétní člověk spadá, rozhodne posudkový lékař, který na základě zpráv od praktického lékaře nebo pediatra posoudí, kolik věcí jedinec nezvládá oproti svým zdravým vrstevníkům. Patří sem například mobilita, orientace, výkon fyziologické potřeby, stravování, sebeobsluha a oblékání a další. Podle toho, kolik bodů posudkový lékař uzná, člověk dostane buď první, druhý, třetí nebo čtvrtý stupeň. Tyto peníze nejčastěji dostává osoba, která o dotyčného pečuje. Měly by být použity VÝHRADNĚ na věci týkající se dané péče, např. léky, rehabilitace, osobní asistence, terapie atd. Často se stává, že příspěvek na péči používají lidé na běžné věci v domácnosti. V podstatě jim nahrazuje jeden příjem, o který většinou přijdou, protože jako pečující osoba si nemohou dovolit chodit do práce, jelikož pečovat o osobu blízkou mnohdy znamená být k dispozici 24/7. Je možné v konkrétních případech nastoupit do zaměstnání na zkrácený úvazek nebo na brigádu, ale upřímně, kdo by zaměstnal někoho, kdo může každou chvíli zavolat, že musí zůstat doma, protože nastal problém, navíc většinou musí takový člověk i vícekrát týdně jezdit na různé rehabilitace a podobně. Zaměstnavatel by musel být asi velmi tolerantní. A víme, že v dnešní době najít i takového, a přesto slušného zaměstnavatele, je téměř nadlidský výkon.
Pak takové rodině logicky schází peníze. Politici si toho všimli a začalo se mluvit o tom, že se bude hlídat, na co se PnP využívá. Protože podle nich je právě špatně, aby byl použit na běžné věci, na nájem a jiné, protože k tomu určen není. Vezměme to z druhé strany. Představte si, že máte nemocného rodiče. Žijete s manželem/manželkou a máte děti. Váš rodič žije s vámi. Potřebuje téměř celodenní péči včetně základních potřeb, musíte mu pomáhat s jídlem, sám se neoblékne. Musíte s ním chodit ven. Musíte jej doprovázet k lékaři. Na zaměstnání nemáte čas. Ale neutratíte všechny peníze z PnP. Pár tisíc vám zůstane. A těch pár tisíc vám chybí na nákup jídla. Na zaplacení plynu nebo záloh na elektřinu. Přijde vyúčtování. Musíte zaplatit povinné ručení. Tohle ale je také pro vašeho rodiče důležité, ne? Musí jíst, musí mít teplo, musí mít auto, které jej bude vozit na nutná vyšetření a terapie. A máte děti. Chtějí chodit na kroužky, už se někam dostaly, tvrdě na sobě pracovaly a mají toho nechat jen proto, že si to nyní nemůžete dovolit? Na účtu vám visí peníze PnP, které jste neutratili. O svého rodiče se vzorně staráte. Nestrádá u vás. Ale proč byste si nemohli dopřát z těchto peněz i něco pro sebe, ať už základní věci, které ale jsou i pro něj, nebo aktivity pro děti, které za nenadálou situaci nemohou, a vy nechcete, aby o ně přišly.
Otazníků je mnoho. Já sama sice nepatřím mezi ty, kteří PnP používají na jiné potřeby a věci do rodiny, ale nevidím nic špatného na tom, aby se tak dělo. Samozřejmě pouze pokud je o dotyčného, o kterého se pečuje, řádně postaráno, nic mu nechybí a nestrádá. Pokud zbude nějaká koruna, proč by měl stát rozhodovat o tom, na co se použije? Proč se uvažuje o tom, že my pečující budeme povinně z PnP dotovat sociální služby? Máme nesmírně těžkou práci a stát, místo, aby nám pomáhal a byl rád, že mu šetříme spoustu peněz (ano, pokud by postižený byl v ústavu, věřte nebo ne, stál by stát a tedy i vás několikanásobně více peněz, než pokud se o něj staráme doma), nám hází neustále klacky pod nohy.
Můžete před tím zavírat oči, ale pečující osobou se může kdykoliv stát kdokoliv z vás. A pak už se vás to týkat bude. Nebo i tím, kdo tu péči bude potřebovat. Zdraví není věčné, bohužel.
