Článek
Na můj FB profil mi občas píšou maminky nebo tatínkové, kteří se chtějí někomu svěřit a vylít si srdce. Většinou jsou to stejné a řekněme neškodné myšlenky, ale i ty, které se stydí vyslovit, tak je nakonec řeknou. Asi působím, že to snesu nebo že je nebudu odsuzovat. Funguji možná jako něco mezi vrbou a terapeutem bez licence.
Na konci ledna mi napsala maminka Lída (jméno je změněné). Nějakou dobu jsme si psaly. Nejprve běžné věci, jak žije, jak se o PAS svojí dcerky dozvěděli, co vše to obnáší, jak jim to změnilo život atd… Pak se odmlčela a někdy v dubnu se mi opět ozvala. Souhlasila, že mohu příběh zveřejnit.
Inspirace
„Jak jste přišla na takovou myšlenku?“ zeptala jsem se, když mi poprvé řekla o své touze opustit rodinu a dcerku, až ta bude větší.
„Viděla jsem na internetu video o matce dcery s Downovým syndromem. Čekala, až jí dcerka dospěje a až byla dospělá, věřila, že to už zvládne bez ní a odešla.“
Přiznám se, že jsem nikdy nečetla od někoho ve FB skupinkách, že by měl podobné myšlenky na odchod. „Víte, čím to je?“ zeptala se mě Lída. „Ty negativní a špatný myšlenky člověk neventiluje ven, protože se nesetká, teda většinou, s pochopením. Bývá to obráceně - lidi ho začnou skoro lynčovat. A já to zažila. I mezi rodiči postižených dětí, tam to teda možná bylo nejhorší. Některé maminky tam psaly, že už jsou opravdu na dně a že litují, že si dítě pořídily, to jste měla vidět tu smršť, co na sebe přivolaly.“
Snaha porozumět
Lída se nesnažila po čas našeho rozhovoru, aby mi vysvětlila svoje pohnutky, aby se obhájila. Neomílala to stejné pořád dokola. Na jednu stranu jsem z ní cítila strach a obavy, abych ji neodsoudila, na druhou stranu jsem měla někdy pocit, že jí je jedno, co by si kdo myslel. Dodnes nevím, jak to vlastně vnímala ona sama. Ale když přišlo na otázky „na tělo“, tak bylo poznat, že z toho nějak dobrý pocit nemá. Ale takové to za každou cenu mě musíte pochopit, to tam nebylo.
„Asi taková myšlenka proběhla hlavou hodně rodičů,“ napsala jsem jí jedno ráno, „ale nevím o tom, že by to někdo opravdu realizoval. I na ty nejtěžší dny připadá zase pár dobrých.“
Lída si zprávu přečetla, něco odepisovala (dle tří teček na messengeru), ale pak přestala. Odpověď mi přišla až o více jak 24 hodin později.
„Chápu, jak to myslíte, ale to není jen o těch špatných dnech. To je celkově o tom životě, jaký kvůli ní mám. Tak jsem si to nepředstavovala. A vím, že se bude mít dobře, protože manžel vydělává hodně peněz, dokáže ji zajistit a zbožňuje ji, takže postaráno o ni bude.“
„A matku jí pan manžel zajistí také?“ zeptala jsem se rýpavě.
„Nebudu mu v tom bránit,“ zněla odpověď a pak opět dva týdny žádná zpráva.
(Současný) život
Lída mi toho o sobě moc neřekla. Jen, že její manžel vydělává slušné peníze, že uživí rodinu a peníze z příspěvku na péči pokryjí nějaké terapie a cesty do speciální školy. Její dceři, jejíž jméno mi nikdy nesdělila, je deset let. Více mi napsat nechtěla, protože se bojí, že by si článek mohl přečíst někdo z její rodiny a podle bližších informací o dcerce by poznal, o koho se jedná.
Lída asi před čtyřmi lety viděla onu zprávu o mamince, která odešla od rodiny, a nějak tu myšlenku prý nedokázala dostat z hlavy.
„Neměla bych asi tuhle myšlenku, kdybych byla s dcerkou sama. Ale když vím, že o ni bude dobře postaráno, je to takový jednodušší,“ napsala mi v jedné z posledních zpráv. „Jsem si vědoma toho, že mě lidi budou odsuzovat, ale… to se nedá vysvětlit… mě ta myšlenka toho, že budu za pár let moct žít normální život, to mě drží nad vodou, abych nezešílela úplně. Já obdivuju všechny rodiče, kteří tohle ustojí, já jsem na to moc zbabělá, přiznávám, ale dcera se špatně mít nebude, tak proč bych nemohla normálně žít? To si zaslouží každej. Já to ale s dcerou nedokážu. Nemám na sebe vůbec čas. Nic nestíhám, mám pocit, že mě to užírá zevnitř. Jakmile si představím, jak budu jednou pryč, je mi dobře. Ano, je to hnusné, ale díky tomu to dokážu vydržet.“
Na otázky, které jsem jí pokládala, zda věří tomu, že dceři nebude chybět, že jí to může ublížit, mi bohužel neustále opakovala totéž. Že ví, že se o ni tatínek postará.
„Mohu váš příběh zveřejnit na blogu?“ ptám se téměř na konci našeho chatování.
„Ano, to určitě můžete.“
To byla poslední zpráva, kterou jsem od Lídy dostala.
Závěr
Pořád na to myslím, zkouším se vžít do stejné role, že bych odešla. Ale to se nedá. Občas odjedu na pár dní pryč, „vypnout“ a restartovat se, ale vždy se mi stýská. Neumím si představit být bez těch mých zlobidel dlouho, natož je vědomě opustit a myslet si, že budu bez nich šťastnější." Mrzí mě, že jsem paní, která mi psala, nepřesvědčila, že to není nejlepší řešení. Když jsem se chtěla znovu podívat na její profil na FB, už byl smazaný. Asi vytvořený jen pro účely naší společné konverzace.
Maminko Lído, pokud tohle čtete, zkuste si projít znovu ty věci, které jsem Vám psala, možná s odstupem času Vám to bude dávat smysl a uvidíte v tom tu hlavní pointu.
Ostatním rodičům a pečujícím osobám zároveň přeji, aby je nikdy nepohltily takové myšlenky a vždy dokázaly najít to krásné, co nám naše děti umí dát.
