Článek
Aleš je čerstvý čtyřicátník. Nyní žije kousek od hranic s Rakouskem, ale ještě před pěti lety žil s přítelkyní kousek od Prahy. S partnerkou mají dcerku Rozárku, které je dvanáct let. Ve třech letech prodělala zápal plic a prý se tehdy začala chovat jinak. Zde se však názor Aleše a maminky malé Rozárky rozcházejí. Zatímco její maminka si všímala jinakostí už dříve, tatínek se jejím podezřením smál. Proto pro něj bylo tak obtížné přiznat si, že pár měsíců po návratu z nemocnice se Rozárka začala chovat jinak, přestala mluvit, přestala si hrát s hračkami, začala mít stereotypní chování.
Obrat o 180 stupňů
Rodinu a hlavně malou holčičku čekalo několik vyšetření. Byl jí diagnostikovaný dětský autismus a lehká mentální retardace. Přesto se péče o ni stala pro rodinu mnohem náročnější.
„Moje žena, tedy přítelkyně, byla toho názoru, že ten autismus se u Rozie objevil už asi v roce a půl. Tehdy dělala u doktora nějaký test a ten vyšel jako ne moc dobře, ale nic dramatickýho. Tak jsme to neřešili. Podle mě to je blbost, buď je, nebo není a k čemu takový testy. No, tak jsme to neřešili. Zpětně si vybavuju, že moje přítelkyně to řešit chtěla, ale já pořád říkal, že to je zbytečný, ať je ráda, že je malá zdravá a nehledá nějaký bubáky,“ napsal mi Aleš.
Pro něj to bylo vše zapříčiněno léky a pobytem v nemocnici. Konečná.
„Tak jiná možnost nebyla. To přece nejde, že se jen tak zničehonic z dítěte stane autista. U nás to byla nemocnice a Rozárčin zápal plic, ten jí tam něco zablokoval a ona pak byla úplně jiná. Byli jsme do tý doby fajn rodina, jezdili na výlety, chodili do zoo, jo, Rozie zbožňovala opice a potom si jich ani nevšimla, když jsme šli kolem pavilonu opic, tak místo nich ji zaujala kamenitá cestička, co lemovala chodník. Měl jsem pocit, že je to úplně jiný dítě. Takových chvil, kdy se mi to zdálo přes čáru, bylo víc. Třeba dřív ráda pomáhala s uklízením, bavilo jí vysávat. No a najednou, když její máma zapnula vysavač, malá si zacpávala uši a utíkala pryč. To přece není možný, že se to takhle pokazí…“
Odejít, či neodejít?
V Alešovi se začalo prát svědomí s pudem sebezáchovy, jak to sám nazval. Pořád měl rád svoji dcerku, ale její chování a vůbec celý problém, který před nimi stál, ho děsily. Navíc si přestal rozumět s přítelkyní, která „začala být více s malou, pořád s ní někam jezdila a já měl pocit, že na mě už nemá čas“. Pokaždé, když si řekl, že odejde, vždy ho jeho malá Rozárka svýma krásnýma hnědýma očima přiměla, aby zůstal.
Nakonec, asi dva a půl roku poté se opravdu sbalil a odešel. S přítelkyní se dohodl, že jí bude platit, co bude potřeba, ale „nedokázal jsem se na to dívat celý den, nedokázal jsem překousnout, že se moje rodina změnila. Takovou jsem si ji nepřál, ne, to je strašný to říct, ale je to tak, ukažte mi tátu, kterej někdy nemyslel na to, že opustí rodinu. Já myslím, že každý máme právo na normální život. Nebo jsem srab a prostě jsem utekl od povinností a od trochy rušnějšího života. Vím, že se má Rozie dobře, moje ex mě samozřejmě nesnáší, ale nebudu se přece celej život tvářit, že je vše ok a přitom je mi z takovýho života zle? Není nic špatnýho na tom, že chci mít normální život.“
Takto ukončil naši konverzaci tatínek Aleš.
Já jsem ráda, že mi dovolil jeho příběh zveřejnit, naše setkání bylo vlastně náhodné, ozval se mi jako zákazník, protože se věnuji zakázkovému strojnímu vyšívání a on chtěl pár nášivek na firemní trička. Přišla řeč na to, že mám doma autistu, a pak už to šlo samo. Z jeho vyprávění jsem neměla nejpříjemnější pocit, ale zároveň jsem si uvědomila, že to je právě ono. Že to jsou věci, o kterých se nemluví, protože by tito lidé byli lynčováni. Ať už s jeho chováním souhlasím nebo ne, nemám právo soudit. Ano, nelíbí se mi to, i jsem to řekla, on respektoval můj pocit z jeho rozhodnutí, ale vše proběhlo slušně. I tak to někdy jde.
