Článek
Podařilo se mi opět dát dohromady dva protichůdné názory. Tentokrát na téma agresivní chování a medikace. Že má mnoho autistů problém s agresivitou, to je známá věc, ale není agrese jako agrese.
Syn býval hodně podrážděný, spravila to práce a terapie, zlepšil se v komunikaci a záchvaty ustaly
Mirka má tři děti, nejmladší Kubík je nyní téměř desetiletý autista. Od narození byl poměrně klidný, oproti jiným autistům, kteří jsou často v útlém dětství neklidní. Ve dvou letech se Kubík choval už velmi divně a oproti svým starším sourozencům neuměl říct ani slovo. Nerozuměl ani pokynům. Asi v jeho čtyřech letech se situace velice zhoršila a Kubík začal být agresivní nejen k sobě, ale i k sourozencům, rodičům, občas i k učitelkám ve školce.
„Všichni mi tehdy říkali, že ho mám vzít k psychiatrovi a nechat mu napsat nějaký prášky na zklidnění. Že mu to pomůže a my budeme mít klid. Já ale dala na intuici a místo k psychiatrovi jsem ho vzala k jedné paní, která se věnuje autistům, kteří nemluví, ona je učí využívat alternativní komunikaci, vlastně to učí i rodiče. S touto paní jsme si asi hodinu a půl povídaly, mezitím Kubík předvedl celý svůj repertoár, kousnul mě, bouchnul mě do zad, zařval, vytrhnul si vlasy a bouchal a kopal do zdi. Takový náš běžný den. Strašně jsem se ale styděla, připadala jsem si totálně neschopná vychovat svoje dítě. Paní mě ale uklidnila. Byla úplně v pohodě, nijak ji Kubík nerozhodil. Popsala jsem jí, jak to chodí doma, měla jsem na setkání s ní sepsat takovou tabulku, jako co bylo před tím agresivním chováním, jak probíhala ta samotná agrese a co bylo potom. Tím jsme si doma dokázali udělat představu o tom, co kdy a jak ho rozčílí. Už to nebylo jen takové anonymní vztekání, ale mělo to i nějaké skoro pojmenování.“
Mirka měla štěstí, že i její starší děti se snažili celou dobu Kubíkovi nějak pomoct a stáli při něm. Paní, u které byla na konzultaci, jasně stanovila, že agrese u Kubíka je způsobena frustrací z nemožnosti komunikovat. Ji i její rodinu čekal nelehký úkol. Pokusit se Kubíka naučit alternativní způsob komunikace. Mirka zvolila kartičky.
„Jedna paní prodávala celý systém těch VOKS kartiček, prostě ty piktogramy. Vytvořili jsme Kubíkovi tabuli, kde byl celý den znázorněn v těch piktogramech. Chvíli to trvalo, než si zvykl, než ten systém pochopil, než ho přijal. Pak ale pochopil, že tím se s námi může dorozumět a může si tím říkat to, co chce, co zrovna potřebuje, co mu vadí apod. Agresivní chování se snížilo a během dalších dvou let zcela vymizelo. Teď mu bude deset a je to mnohem lepší, občas se někdy rozčílí, a kdo ne, ale je to už pohoda oproti tomu co bývalo před lety. Jsem šťastná a jsem na sebe pyšná, že jsem neposlechla rady učitelek a doktora a nenechala mu napsat prášky na uklidnění. Tohle je podle mě mnohem lepší.“
Dát synovi prášky bylo to nejlepší, co jsme pro něj mohli udělat
Denisa žije s manželem a jediným synem Martínkem v rodinném domku. Martínek je nemluvící autista, je mu dvanáct let a je doma na domácí výuce. Jeho chování se velmi zhoršilo, když byl stejně starý jako Kubík z předchozího příběhu, tedy zhruba ve čtyřech letech.
„Začal mlátit do všeho a všech kolem. Bez důvodu. Seděli jsme u televize a najednou se proti nám rozběhl. Prostě si hrál s modelínou, pak s ní praštil a šel po nás. Takových stavů bylo i několik za den. Nedalo se to vydržet. Marťas chodil v tu dobu do speciální školky, protože nemluvil a měl pořád plenky, tak ho do běžný školky nevzali. Tam nám řekli, že na tohle pomáhá nějaký lék. Okamžitě jsem si začala shánět informace. Pediatr mi řekl, že mi ho předepsat může jen psychiatr. Tak jsme se objednali, i když jsme čekali skoro 8 měsíců, ale když už víte, že spása je na dohled, vydržíte to o něco snáz.“
Denisa se nakonec u psychiatra dozvěděla, že tohle je klasické a velmi typické chování pro většinu dětí s poruchou autistického spektra. Doporučil medikaci. Denisa s manželem souhlasili a plně důvěřovali panu doktorovi. I když to nešlo na začátek tak snadno, jak si představovali.
„Čekali jsme to asi moc jednoduché. Jako že mu dáme prášek a on se změní z ďábla na andílka. No, tak to nedopadlo. Začal být jako náměsíčný. V noci nedokázal usnout, pořád houkal. Přes den se střídaly návaly energie s totální apatií. Nevěděli jsme, co dělat. Psychiatr nám řekl, že se to spraví, že si tělo musí zvyknout. Tak jsme čekali. Asi po měsíci takovýchto aktivit se Marťas vážně trochu zklidnil. Pro jistotu nám ale doktor upravil dávkování a řekl, že mu můžeme dle potřeby mírně navýšit nebo snížit dávku, jak si to bude situace žádat.“
Martínek se sice zbavil agresivního chování, ale vlastně dnes nic neumí. Neumí mluvit, plenky má stále, i když ne 24 hodin denně, má velmi omezený jídelníček, nic moc ho nebaví. Jeho maminka tvrdí, že prášky mu sice utlumily agresi, ale je takový „nijaký“. Přesto je přesvědčená, že se rozhodli dobře.
„Neumím si představit, co bychom dělali, kdyby měl stejnou agresi i teď. Je starší a má větší sílu, to už by bylo hodně znát, kdyby nás v návalu vzteku uhodil. Jsem ráda, že existují takové prášky, co pomáhají dětem a vlastně i rodinám. Dokážeme pak alespoň nějak fungovat.“
Závěr a moudro na konec
Jsem velmi ráda, že se mi podařilo spojit dva příběhy úplně rozdílných přístupů k agresivnímu chování svých dětí. Já osobně se plně stavím k prvnímu příběhu.
Agrese u neverbálních dětí je téměř z 99 procent způsobena frustrací z nemožnosti komunikovat. Nedokáží říct, že jim něco vadí, že je jim zima, že něco chtějí nebo naopak nechtějí. Navíc v tomto věku i neurotypické dítě ještě ne zcela dokonale ovládá svoje pocity a negativní emoce. Snazší cesta je medikovat dítě a uklidnit ho. Ale naučit se porozumět jeho pocitům, to už chce trochu více odhodlání. Neútočím na ty, kteří šli cestou medikace, v některých případech je to možná opravdu zapotřebí, ale kolikrát čtu na facebooku, že dítě, které je takto agresivní, nemluví. A nikdo neřeší, proč. Samotnou mě překvapí, kolik lidí samotných doporučí medikaci a jen malý zlomek se zmíní o možnosti skutečně dítěti pomoct a řešit ten problém. Občas mě to nadzvedne ze židle, ale každý děláme (snad) pro naše děti to nejlepší, nebo to, co si myslíme, že je nejlepší. Nemám patent na absolutní pravdu, přesto bych si moc přála, aby se dříve, než se přistoupí k lékům, které by měly být až jako poslední řešení, když vše ostatní selže, vyzkoušely jiné metody.
Pro koho je tedy medikace dobrá? Pro samotné dítě, nebo pro rodiče?
