Článek
Náš syn si nehraje stylem „tohle je jako auto a já ho musím opravit, protože má rozbitý kolo“. Tenhle příklad jsem použila, protože tak si často hraje náš mladší syn, který je autismem nepolíbený. Při sólo výletech s autistickým synkem si vyhraje spíše táta, při rodinných výletech sáhneme po jistotě: dětském hřišti.
Posedy, mosty, lávky, les, brody
Jakmile synka začalo bavit někde chodit, někde se brodit, prolézat křovím, běhat z kopců atd., chopil se iniciativy táta a začal ho brát na zajímavá místa kolem. Jako první to zkusili před asi dvěma lety do lesa. Tam se syn ještě rád zatoulal a výhody červených tepláků byly rázem objeveny. Jelikož se neozve na zavolání, nepřijde na zavolání, je poměrně slušná dovednost udržet pozornost na jednom bodě, tedy na něm, aby se někde nezatoulal. Ale i v tom se poměrně zlepšil a dle zpráv z fronty už i vykoukne, když na něj táta zavolá.
Má rád brody, říčky, mosty a lávky. Rád přes ně přebíhá a líbí se mu, jak se míjí zábradlí. Mimochodem stejně tak má rád i při jízdě autem, když jedeme kolem svodidel, to v celém autě zavládne neuvěřitelná radost a naprosté štěstí :-)
Nově objevil i krásy posedů. Žijeme na vesnici, takže posedy máme na každém kroku. S tátou mají pár oblíbených, kam chodí a Vojtíšek už zná cestu, jakmile zastaví auto, běží hned k cíli.
Trampolína
To je kapitola sama o sobě, ale stručně zmínit to musím :-D
Syn rád skáče, od malička dělal různé akrobatické prvky, za které by se nemuseli stydět ani ti nejšikovnější parkouristé. Na Hracholuskách jsme byli asi před dvěma lety na dovolené. Byly tam nafukovací hrady a něco, co vypadalo jako velký půlmíč. Bylo to vysoké asi dva metry, nahoře sedělo pár teenagerů. Syn mezi nimi pobíhal, bylo to nafukovací (bosu je proti tomu stabilita sama) a starší přísedící se snažili, aby tam nespadl a neskutálel se dolů. Když tam někteří začali poskakovat, všichni teenageři postupně odpadli dolů, jediný syn vydržel. A chtěl znovu :-D Ale bohužel, mládež se šla občerstvit.
Kousek od naší vesnice je hřiště s velikou trampolínou. Tam s ním musí vždy někdo být, protože ono není zábavné tam poskakovat jen tak sám. Kdepak. On musí skákat někdo další, aby jeho to řádně vymrštilo. Já sice trnu hrůzou, ale naštěstí jsou všichni velmi ohleduplní. Nebo se toho chopí táta. A radost je na světě.
Hřiště jako jediný možný cíl pro rodinný výlet
Když plánujeme rodinný výlet, musíme brát v potaz to, co baví oba kluky. A to je hřiště. Starší syn obsazuje houpačky, skluzavky a nějaké prolézačky, na které vyleze co nejvýše, aby z nich mohl seskočit, mladší si vystačí s pískovištěm, bagrem a náklaďákem, občas si odběhne za bráškou na skluzavku. Ale většinou je to zaručená zábava na dvě nebo i tři hodiny. Pak, podle času spojíme ještě třeba procházku v parku nebo někde jinde, ale to už taková zábava nebývá. Kluci jsou unaveni a potřebují si odpočinout před večerním zlobením :-)
Máme pár oblíbených destinací, na Nový rok vyrážíme na náš tradiční rodinný výlet na jedno hřiště, které mají kluci velmi rádi. Uvidíme jak dlouho jim to ještě vydrží. :-)
Doma vede houpačka
Doma na zahradě se syn věnuje houpačce. Což je asi vůbec nejoblíbenější věc, které se venku věnuje. Vydrží se houpat i hodinu v kuse. Pak si občas zajezdí na odstrkávadle a znovu se vrátí na houpačku. A když už ho nudí, jdeme na hřiště na návsi, kde si vyhlédne… houpačku :-D Čím delší je, tím více se houpe a tím je spokojenější. Zatímco návštěvy se hrozí a bojí se, aby neuletěl na druhý konec okresu, my víme, že tohle je pro něj ta nejkrásnější zábava, kterou (zatím) má.
Závěr
Dokud nám přeje počasí a pokud nás netrápí nachlazení, využíváme každou volnou chvilku. Zimní radovánky zatím synka moc nenadchly, ale dáváme tomu čas. Jakmile se mu boby nebo sáňkování zalíbí, hned mu to dopřejeme v plné míře.
Kdysi ho nebavilo nic. Zabavit ho bylo velmi těžké. Teď alespoň nějaké koníčky má, i když velmi omezené (co do množství), takže je to takové monotónní, ale jakmile se někde zasměje a zaskáče radostí, dělali byste to od rána do večera pořád. :-)
