Náš měsíc s autistou: listopad

Listopad byl pro nás poměrně krušný měsíc, myslím, že jsme toho zvládli celkem hodně.

Doma jsme usoudili, že je nutné synkovi vlásky ostříhat. O sestřih mladšího synka se stará kadeřnice, kde byl před pár měsíci poprvé, i když byl zpočátku nejistý, nakonec se mu tam líbilo. Ale víme, že u autistů to může být trochu problematičtější. Inu, my stříháme vlásky vždy ve vaně, ideálně večer před koupáním. Používáme strojek. Je to procedura na delší dobu, protože chvíli stříháme, chvíli si chce syn strojek vzít do ruky a „seznámit se“ a pak opět ho opět můžeme přiložit k hlavičce. Trochu mu poté vadí, když vlásky padají na dno vany, to musíme splachovat a vyhodit, je z nich nervózní, kdyby po nich měl šlapat. Tentokrát se tatínek rozhodl, že strojek nechá strojkem a vezme si nůžky. No, vlásky sice kratší jsou, ale asi kdejaké kadeřnici by se protočily oči nadvakrát. Takže budeme čekat, až vlásky zase trochu dorostou a pak půjdeme na jistotu.

Moje tipy pro použití strojku:

Teď už syn dospěl trochu do stádia, kdy mu čištění zoubků až tak nevadí, proto i zde se snažíme čistit třeba jen 10 vteřin, ale zato častěji. Jemu dělá velký problém čištění horních zoubků, tam se musíme obrnit ultra velikou trpělivostí. Ale postupně to dáváme, po kouskách. Někdy je to lepší, někdy horší. Díky tomu, že nejí žádné sladkosti, tak má zoubky zdravé, tak chci, aby si čištění zoubků osvojil, než bude mít druhé.

Tipy pro nácvik čištění zoubků jsou v podstatě stejné jako uvádím výše. Já navíc dávám synkovi vybrat, kde si je chce čistit, takže jdeme do místnosti, kde se zrovna cítí dobře, většinou v pokojíčku. Taky mu u toho pustím oblíbenou pohádku. A opět počítám 3… 2… 1. Pokud je to horší, tak pohádku stopnu a řeknu, že ji pustíme, až vyčistíme zoubky. To se mu samozřejmě nelíbí, ale je schopen to ustát. Poté je nutné samozřejmě pohádku znovu zapnout.

U jakékoli činnosti, kterou s dítětem děláte a není mu příjemná, je VELMI DŮLEŽITÁ pochvala, hned, jakmile jste hotoví, bez ohledu na to, jak dlouho to trvalo, jak to bylo vyčerpávající, pokud se dítě alespoň trochu snažilo, je NUTNÉ jej odměnit a pochválit.

Od jara jsme používali pár kartiček, které syn využíval ke komunikaci s námi, tedy když něco chtěl, přinesl kartičku. Nyní jsme na ABA terapii usoudili, že je vhodné, aby měl již celou komunikační knihu. To sice proběhlo trochu hekticky, ale začínám ji vozit na ABA terapie, kde prý na ni dobře reaguje a je i klidnější, když se dříve rozčiloval u jídla. Do školky jsem přinesla kartičky, tam si udělali vlastní knihu, ale můj osobní názor je, že by měl mít stejnou knihu, když už ne tu samou, takže si doma ještě vyhraju a vytvořím úplně tu samou, ať má ve školce to stejné, co doma. To je jeho prostředek ke komunikaci. Od doby, co má kartičky a umí je používat, což tedy není od jara, ale už tak dva roky zpět, ale od jara, kdy navštěvujeme ABA terapii, to získalo nějaký systém, tak je klidnější. Ví, že i když nemluví, že když něco chce, má možnost, jak nám to sdělit. To je nejvíc. Pokud se naučí někdy mluvit, jedině dobře, ale jako rodiče musíme počítat s tím, že nikdy třeba mluvit nebude, nebo ne funkčně (tzn., pokud dítě mluví, umí skládat věty, ale většinou jen opakuje otázky nebo si něco povídá, ale nevyužívá řeč ke komunikaci), proto je naší povinností nabídnout mu alternativu a naučit ho používat jiný způsob komunikace.

Před pár týdny dostal synek nový vzhled pokojíčku. Nový koberec, novou skříň a komodu. Před dvěma lety dostal postel a ta změna mu nedělala žádný problém, proto jsme nepočítali, že by mu mohlo vadit tohle. No, já jsem s oběma dětmi jela k babičce a tatínek s dědou zatím pokoj připravili, vybílili a položili nový koberec. Ale vše ostatní zůstalo při starém. Takže v pohodě. Syn neprojevil žádné negativní emoce. Asi za týden dorazily skříň a komoda. A to už se začaly dít věci. Z pokoje jsme mu odnesli komodu, kterou tam měl po celou dobu, a začali jsme montovat nový nábytek. Synek z toho začal být trochu nesvůj, celou dobu byl v pokojíčku a sledoval, co se děje. Začal být nervózní. Pak si lehl na postel. Když jsem viděla, že se necítí dobře, nechala jsem tatínka u skříně a šla k synkovi a začala ho hladit a uklidňovat. Přišel i jeho mladší bráška a začal ho hladit taky. Za chvilku byl v pohodě. Myslím, že bylo dobře, že jsme montovali nábytek před ním, takhle viděl, jak to vzniká, co a z čeho to je. Asi lepší varianta, než kdybychom mu tam rovnou dovezli nové věci a nazdar, tady to máš. Každopádně večer už o ničem nevěděl a už byl zase spokojený. Hlavně proto, že má televizi, níž než původně a může si k ní přiběhnout, když tam běží jeho oblíbené titulky nebo scénky, ale k mé nelibosti dosáhne i na postranní tlačítka, kterými přepíná zdroj, takže z usb naskočí televizní signál, jelikož ale televize není připojená k anténě, tak na obrazovce nic neběží. Jemu to kolikrát ani nevadí, hodně času tráví v šuplíku pod postelí, no, odmalička má rád stísněné prostory.

S jídlem jsme to neměli vždy tak „zajímavé“. Zhruba do dvou let jedl skoro vše, od namazeného rohlíku nebo chleba, po nakrájenou hrušku, jablko, mrkvový džus, až po piškoty, křupky, k obědu až na pár výjimek jedl vše. Na autistu slušný, říkala jsem si. Pak najednou zničehonic přestal. Ale jedl „alespoň ty obědy“, zůstal ještě věrný jogurtům nebo tvarohům. Asi před rokem a něco zanevřel i na jogurty a krom denní porce mlíčka a občasného oběda jedl tvarohy. Nejprve s rohlíkem, pak už jen s kakaem. A teď už ho nebaví ani ty tvarohy. Což se tedy není čemu divit, měl je na jídelníčku každý den několikrát. Já se divím, že mu vydrželo tak dlouho. Ale teď nám nastává ten klasický problém s autisty spojený - problém s jídlem. Protože nesní nic kromě oběda, a to musí být taky jen to, co jí. A ne, rady typu: „Však on až bude mít hlad, tak to sní,“ milí přející, tak tyto u autistů fakt neplatí. Tak budeme doufat, že je to přechodné a že se třeba k něčemu alespoň zčásti vrátí. Ale co si budeme, že…