Článek
Je krásný den. Dvě rodiny se rozhodly, že půjdou se svými dětmi na stejné hřiště. Neznají se. V jedné rodině je dítě, které má vadu zraku a sluchu - je to na něm vidět. Je mu osm let a jinak je moc veselé a usměvavé. V druhé rodině je jedenáctiletý chlapec, který na první pohled vypadá jako normální kluk. Ale je velmi hlučný a vznětlivý. Zatímco mladšího chlapce všichni berou mezi sebe, usmívají se na něj, na jeho rodiče, na staršího hocha a především na jeho rodiče lidé koukají s opovržením. Tento hoch má poruchu autistického spektra, má potíže s řečí, ale mluví celkem dobře. Což lidi mate. Nevidí hendikep. Chodí, vidí, slyší, mluví, nemá autistické rysy. Jen se vzteká. Řve. Sedne si k písku, ale protože si k němu sedne jedna holčička a chce mu vzít kyblíček, chlapec začne na to děvče házet písek. Ve zlomku vteřiny přiběhne její maminka a velice nevybíravě hocha napomene. Jeho rodiče si mysleli, že když mu dají tričko s nápisem JSEM AUTISTA, MĚJTE POCHOPENÍ, bude podobných „útoků“ méně. Protože lidé si přečtou, že hoch je také postižený. Jen to není vidět jako u chlapce z první rodiny. Maminka tohoto autistického chlapce zadržuje slzy, protože jí přijde nespravedlivý ten dvojí metr. Dvojí metr, kde se jeden hendikep toleruje a druhý ne. Protože ten hendikep autisty je nepříjemný pro lidi kolem. Protože usměvavý chlapec je sympatičtější a snadněji si získá srdce ostatních lidí, než vzteklý hoch s hysterickým záchvatem. Maminka vidí, jak její dítě není přijímáno. Jak bojuje nejen s úřady, lékaři, školou, ale i s lidmi kolem, jak bojuje opravdu o jeho místo na Zemi.
„Proč ho sem taháte mezi slušný lidi, že vám není hanba!“
„Tohle je hřiště pro normální děti, vemte si toho deme*ta někam do zoo, když se neumí chovat!“
„Co kdybyste příště radši zůstali doma? Na tohle se nedá koukat!“
Takové poznámky slýchají někteří rodiče velmi často. Někteří… spíše většina. Lidé dokáží říct rodičům, kteří už tak loví svoje síly někde na dně vyschlého jezera, hodně ošklivé věci. Autismus není vnímán jako hendikep, jako postižení v očích veřejnosti. Stále přetrvává názor, že je to nevychovanost. Že je to lenost rodičů. Věděli jste ale, že zdravé dítě se dokáže normálně vyvíjet i bez větší asistence rodičů? Ale autistické dítě ne? Pokud má narušený intelekt, tak se rodiče můžou přetrhnout, ale to, že dítě nemluví, není o tom, že by jej vychovali špatně. Má omezené možnosti a s těmi se pracuje. Náš syn už se teď chováním odlišuje od vrstevníků, už je to vidět i na jeho chůzi, na jeho projevu. V podstatě on tričko, že je autista, ani nepotřebuje. Ale děti, které mluví, které mají na první pohled normální projevy, ty jsou vnímány jako nevychovaní spratci, kteří jen čekají na jednu nebo dvě výchovné.
Byla by to velká utopie, aby se rodiče autistů nemuseli bát jít s nimi ven mezi zdravé děti a jejich rodiče. Hodně z nich se raději ale zavřou před světem, protože jim to za to nestojí. Na jednu stranu je zde důraz na to, aby se lidi uměli starat i o sebe, na druhou stranu sami sobě navzájem ubližují, když se chovají s despektem a arogancí k těm, kteří svádí obrovský boj každý den, a budou až do konce života.
Pokud vidíte, jak maminka s dítětem na invalidním vozíčku svádí boj se schody, spíše pomůžete?
Pokud vidíte, jak maminka svádí boj se řvoucím dítětem a snaží se vysvětlit, že dítě je postižené, jak zareagujete? Nabídnete taky pomoc?
Řeknete mamince dítěte na vozíčku, že by ho měla naučit chodit a bude mít po starostech?
Říkáte mamince autisty, že je to nevychovaný spratek a že by měl dostat pár přes…
Vidíte ten dvojí metr?
