Článek
Představuji vám článek z mého nového cyklu O čem se nemluví. Zde se budu rozepisovat o nepříjemných tématech, které jen proto, že nad nimi zavíráme oči, neznamená, že neexistují. Existují. Žijí je desítky, stovky tisíc lidí a bohužel člověk nikdy neví, kdy se stane jedním z nich. Pak se ty oči už tolik zavírat nebudou…
To nechceme vidět, to nechceme slyšet!
Lidé si chtějí udržet vizi dokonalého života. Celkově se jim daří, mají zdravé děti, dobrou práci, partnera, kterého mu ostatní závidí, jezdí na dovolené, mají spoustu přátel. Dokonalý svět. A do toho občas narazí na někoho, kdo se musí hodně otáčet. Pečuje o postiženého člena rodiny. Píšu o autistických dětech, takže tady možná budu více směřovat na rodiče právě takových dětí, jak je mým dobrým zvykem.
Může to být i jeden z důvodů, proč se celkově lidé vyhýbají nepříjemným věcem? Nečtou zprávy o tom, co se děje v Evropě (nemyslím teď Ukrajinu) nebo se nezajímají o to, jak se má soused, o kterém ví, že má trable, ale nechtějí, aby jim o nich vyprávěl?
Není náhodou, že mnoho maminek autistů mi potvrdilo (a potvrdily by jistě i další), že s diagnózou se jim tak nějak zúžil okruh přátel. Najednou lidé ubývali. Z jakého důvodu? Tipnu si. Já jsem to zažila také. Byli jsme se synkem na návštěvě u dnes již bývalé kamarádky. Vše bylo ok, bavily jsme se, zatímco partner vzal synka na procházku a dal nám čas a klid na ženský pokec. Rozloučili jsme se a říkáme si, že se zase sejdeme. Odjížděla jsem spokojená. Po měsíci zjistím, že mě tato moje kamarádka dala do bloku. Proč? Protože syn tam předvedl menší nepříjemné chování (bylo to v době, kdy moc neměl rád cizí místa). Nic hrozného, ale už tam jsem z jejího pohledu viděla zděšení. Když jsem se o tom někde zmínila (jiným maminkám s dítětem s PAS), jen ony mě dokázaly pochopit, protože zažily něco podobného. Sice ne možná tak radikální řez, ale postupné odloupnutí, až došlo k přerušení veškerých kontaktů. Třeba to někdy i někdo řekl. Tak moc byl upřímný. „Hele, mně to tvoje dítě prostě nedělá dobře, teda to jeho řvaní a chování…“ Upřímnost se cení.
A tak se rodič, který o dítě pečuje, velmi často izoluje od světa. Někdy i dobrovolně. Proč? Třeba proto, že mu lidé kolem nic nepřináší, nestojí mu to za to nepochopení. Tak raději volí cestu izolace.
Ale ne všichni se izolují dobrovolně.
Běžné rodičovství vs. Pečujeme o postižené dítě
Vezměte si, jak často se mluví o tom, jak jsou například maminky na RD osamoceny, jak jsou jen s dítětem a nemají čas na kamarády, na to zajít do společnosti atd. Jak je to příšerné. A teď si vezměte, že pečující osoba je v tomto začarovaném kruhu téměř po celý život. Maminky zdravých dětí ví, že tato izolace je dočasná, že je to otázka pár let. Že se jejich děti jednou naučí připravovat si svačinu samy, že se naučí samy vstát, obléct se, vypravit se do školy, přijet zpět domů. Samy se o sebe postarají (sebeobsluha). Samy si dojdou na toaletu. Samy se nají. A další a další. Zkrátka to, že se zpočátku celý život maminky točí kolem toho, aby zajistily miminku základní potřeby, dělají s vědomím, že to dělají jen omezenou dobu.
Pečující rodič takovou vidinu nemá. Naopak. Tíží ho navíc i vidina toho, že neví, co bude. Neví, jak se jeho dítě zlepší v některých věcech, jak zvládne některé situace. Jít na nákup nebo k lékaři je mnohdy pro rodiče dětí s autismem nadlidský výkon, který je stojí hodně moc energie jak fyzické, tak hlavně psychické. Hodně rodičů také vynechává preventivní prohlídky u lékaře, protože nemají nikoho, kdo by jim dítě pohlídal. A to nemluvím o takové té přirozené touze a potřebě člověka občas vypnout a někde si udělat chvilku jen pro sebe. Pro mnohé pečující osoby velká utopie.
Velká utopie je i to, kdyby se o něčem takovém psát nemuselo, protože mezi lidmi by byl dostatek tolerance. Ale to je tak úsměvná představa, že mě to pobavilo, jen to píšu.
Tak co?
