Článek
Kvůli postižení dítěte se nezřídka rozejdou partneři, manželé. Z různých důvodů. Ale někdy se rozloží rodina celá. Prarodiče se otočí zády ke svým vlastním dětem a místo toho, aby jim byli oporou, přestávají s nimi komunikovat. Proč? Třeba proto, že neberou autismus jako formu postižení, ale jako neschopnost rodičů. A odmítají s nimi udržovat jakýkoli kontakt.
Před asi dvěma měsíci se na mě skrz moji FB stránku obrátila jedna maminka, samoživitelka. Souhlasila, že její příběh mohu zveřejnit, brala to jako jistou formu terapie, možnost „vykřičet se do světa“, zároveň si uvědomujeme obě dvě, že podobný osud potkalo a bohužel zřejmě i potká více rodičů, tak jim to třeba dodá sílu a naději, že není vždy tak zle, aby nemohlo být lépe. :-)
Od začátku
Dagmar je téměř čtyřicetiletá maminka patnáctileté dcery Patricie. Její dceři je sice patnáct let, ale mentálně je na úrovni pětiletého dítěte, má poruchu autistického spektra, mentální retardaci, má problémy s levým okem, problémy s hrubou motorikou (do schodů musí jít s oporou druhého člověka).
„Jsme s Paty samy. Už deset let, to jsme se rozvedli s manželem a ani ne rok nato jsem vlastně přišla i o moji vlastní rodinu. To mě zaskočilo asi víc, protože to nečekáte, že se k vám vaše vlastní rodina otočí zády a nechá vás v tom. U Paty se jako první začal objevovat problém s tou motorikou. Ještě ve dvou letech pořádně nechodila, neměla takové ty běžné batolecí pohyby, šlo jí to moc ztěžka. Ve třech letech se objevily i příznaky autismu. Možná tam byly i předtím, to nevím, my jsme řešili její pohyby a aby byla schopna někdy normálně chodit.“
Tuto chvíli udává maminka Dagmar jako zlomový bod, kdy se změnil vztah a postoj celé rodiny.
„Můj manžel se opravdu snažil, ale bylo jasné, že to nedává. Vyčerpávalo ho to. Začínal se více uzavírat, ale na druhou stranu si začínal velmi dobře rozumět s mojí rodinou, s mojí matkou a sestrou.“
Dagmar se zprvu zdálo, že se rodina více semkne, ale opak byl pravdou. Po pár měsících došli manželé k rozhodnutí, že se rozvedou. Ač nyní spolu nežijí, otec se snaží podporovat dcerku i manželku, má-li k tomu možnosti.
„Jo, dostávám alimenty, to není problém, občas mi pošle i něco navíc, nechci říct, že je to málo, ale všechny ty terapie, pomůcky, cestování zkrátka vyjde na víc peněz. Myslela jsem, že mi pomůže moje rodina. Vždycky jsme měly dobré vztahy, se ségrou, s mamkou. Až asi dva roky po rozvodu jsem zjistila, že na našem rozvodu mají ony dvě velký podíl, no spíš moje máma.“
Nejdřív manžel, potom matka, nakonec sestra
S manželem se rozešli v dobrém, doteď mají spolu relativně dobré vztahy, což se ale nedá říct o vztahu s její vlastní rodinou. Vše začalo jedním článkem, který si její matka přečetla na internetu v době, kdy se u malé Patricie objevily projevy autismu. V článku se psalo, že autismus u malých dětí je způsoben výhradně špatnou výchovou, největší vinu na tom tedy má matka, která bývá s dítětem nejvíce doma. Také za to může stres v těhotenství a absence vitaminu D během těhotenství a v prvním roce života. Samozřejmě, že je to nesmysl, ale Dagmařina matka se toho chytla. Našla viníka toho, že její vnučka nebude nikdy „normální“.
„Začínaly jsme se kvůli tomu postupem času hádat. Na začátku to bylo jen občasné rýpnutí, ale potom jsem zjistila, že to povídala i ženským v ulici a některý jí to opravdu věřily. Ona nikdy nedokázala přijmout fakt, že je její vnučka hendikepovaná, nedokázala připustit, že je to prostě smůla, náhoda, že zrovna ona, ale že to není ničí vina, natož moje. Vždycky mi říkala, že si to omlouvám, protože pravda se těžko poslouchá. No, co jsem jí na to měla říct… Začínala jsem se utvrzovat v tom, že se asi rozejdeme jako rodina.“
Dagmar se svojí matkou po čase pohádala natolik, že spolu obě dvě přerušily veškerý kontakt. Nějakou dobu se ještě bavila se svojí sestrou, ale ta, jelikož bydlela u matky, měla každý den informace z pohledu své matky na „výchovu“ její jediné vnučky.
„Moje sestra se se mnou ještě občas stýkala, ale nakonec asi sama tomu uvěřila, defacto pochopila, že jsem špatná máma a že Paty ubližuju svojí laxností. Začala mi opakovat fráze, které jsem slýchávala celou dobu od mámy.“
Dagmar pochopila, že u nenajde porozumění ani u sestry a tak se rozhodla odejít z města a odstěhovat se pryč.
Nyní žije asi o 100 kilometrů dál a je spokojená. Žije s dcerou sama, podařilo se jí najít si kamarádku - maminku skoro stejně starého chlapce, který je též autista.
„Poprvé od narození mojí Paty pociťuji, jaké to je mít někoho, kdo mě pochopí. Nejhorší je, že byly doby, kdy jsem si skutečně připadala taková, jakou mě nazývala moje vlastní matka. Teď vím, že jsem trápila samu sebe a že to nebyla pravda. Předtím jsem měla sice kolem sebe 3 lidi, teď mám osobu jednu, ale vydá za 1000. Myslím, že kdybych se nepřestěhovala a nezkusila se postavit na vlastní nohy, že by mě to nakonec sežralo zaživa.“
Závěr
Ono se to zdá jako příběh z telenovely, ale není. Je hodně rodin, kde se i vlastní rodiče obrátí ke svému dítěti zády, protože neberou autismus jako postižení, ale jako výmluvu. Nebo velmi okatě dávají najevo přednost a sympatie ke „zdravým“ vnoučatům.
Jsem ráda, že paní Dagmar souhlasila se zveřejněním příběhu. Opět je to jeden příběh, který ale zažívá hodně rodin s autistickým dítětem. Někdy to dopadne happy endem, někdy ne.
