Článek
Taky patříte mezi lidi, kteří neměli v životě štěstí na opravdového přítele?
Taky patříte mezi lidi, kteří byli na škole šikanováni, ale nebyl nikdo, kdo by se jich zastal?
Na vše jste byli sami? Hledali jste i odbornou pomoc, ale nic vám nesedlo? Mysleli jste si, že mít přítele je středobod vašeho života?
Tak pro vás přesně je tento článek. Nebudou to bezduché fráze, bude to můj příběh. A možná se to někoho dotkne a uvidí najednou sebe samotného v jiném světle. Tak pojďme na to. :-)
Za svoji největší životní chybu považuji mé studium na gymplu, nebo jak já té škole říkám, barák. Nebyl to pro mne gympl, byl to barák, kde jsem strávila nejhorších osm let života. Ano, první můžete podotknout, proč jsem teda neodešla aspoň po těch čtyřech letech. No, jednoduše proto, že jsem byla blbá. Bála jsem se, že bych se jinde uchytila ještě míň než tady, bála jsem se, že by jinde mohli být horší lidé než tady. A tak jsem si v kvartě (9. třídě) řekla, že to tady ještě ty další čtyři roky doklepu. V patnácti opravdu člověk uvažuje jinak, než když je o dvacet let starší (páni, ten čas vážně letí…). Proto nelze aplikovat myšlení dospělého člověka na myšlení teenagera. Je to jiný druh mozku, řekněme :-) Musíme čekat, než se vyvine, nebo spíše co se z něj vyvine.
Na této škole jsme zažila psychickou šikanu, doma byly zdravotní problémy, třídní učitelka nic řešit nechtěla. Ideální podmínky pro dospívání :-) Teď se tomu trošku zasměju, protože teď už jsem někde jinde a přijde mi to trochu úsměvné. Člověk si ale zase uvědomí, kam až došel.
Když jsem vyšla ze školy, pardon, z baráku, byla jsem taková zakřiknutá holčina, když na mě někdo zvýšil hlas, rozbrečela jsem se (dnes už vím, proč tomu tak bylo). Trvalo dlouhých pár let, než jsem se naučila ozvat se. Když se poté stalo, že mě někdo seřval, seřvala jsem ho ještě více :-) A byl klid. Akorát jsem občas z defenzívy šla rovnou do ofenzívy. Dalších pár let trvalo, než jsem se překulila z období „chtěla bych kamarádku“ do období „nepotřebuju kamarádku“, opět do období „tak jo, dám tomu šanci“ opět do konečného období „vždyť já už jsem nejlepší kámošku našla“. Tím se moje překulovací období ukončilo.
Ve třiceti jsem měla za sebou zkušenosti, kdy jsem věděla, že jsem lidem dobrá jako super vrba. Asi to byl můj problém, že jsem byla moc ochotná, moc povzbuzující, moc utěšitelská, moc vstřícná, moc všechno… Ale nedostala jsem za to nikdy nic. Teď mi dochází, že to bylo vážně velmi jednostranné. Jakmile se dotyčná osoba dostala ze svého špatného období, ať už zapříčiněného rozchodem, ztrátou práce, finančními problémy atd., poté, co se její situace vyřešila, komunikace vyhasla. Najednou nebyl čas. Nebylo možné se někde sejít. Nebylo možné pokecat. Bože, no nebyla jsem samička od býka?
Minulý rok, 1. dubna, den před Světovým dnem autismu, jsem seděla u počítače a přemýšlela, jaký příspěvek hodím na facebook, abych připomněla, že zítra je den našich dětí. A seděla jsem, psala, mazala, přepisovala, mazala… Tak to šlo asi hodinu. Pak jsem si řekla: „No jo, ale dopadne to jako loni. Nikdo na to nezareagoval, nikoho to vlastně nezajímá. A já tady budu sedět a čekat celý den, že někdo něco napíše, pošle fotku v modrém a já budu happy, že si někdo na nás vzpomněl a věnoval nám dvě minuty času?“ Tak jsem udělala jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla a kterou jsem považovala za jedinou správnou. Vše jsem smazala a facebook vypnula. Najednou jsem pocítila ohromnou úlevu, ohromný pocit OSVOBOZENÍ!
Jak šly týdny, začaly se mi postupně třídit myšlenky a zapadávat do sebe, kolikrát jsem měla najednou pocit osvícení, takové to, že o něčem přemýšlíte po 1025423× a najednou jako lusknutím prstu vám to začíná dávat smysl. Vidíte smysl a význam v tom, co se děje, ba co víc, vidíte význam i v tom špatném, co se vám kdy stalo. Protože všechno se děje z nějakého důvodu. Vše je naplánované, snažíte se to změnit, protože se vám tahle cesta nelíbí, ale osud vám to nedovolí. Pro vás je určené něco jiného.
A pak po těch týdnech „osvícených momentů“ došlo i na mě. Proč jsem se (skoro) celý život hnala za hledáním nej kámošky, když ta byla celou dobu po mém boku?
JÁ!
Celá léta jsem se věnovala druhým, ale zanevřela jsem na sebe. A JÁ jsem stála celou dobu sama při sobě, čekala, kdy dojde řada i na nii. Kdy si jí konečně všimnu. Kdy udělám i něco pro ni. Pro sebe. Pro mě! Teď je řada na mě! Teď budu dělat něco pro sebe! Je neuvěřitelné, když si uvědomíte, jak strašně dalekou cestu jste ušli. Mít možnost vrátit se v čase zpátky o dvacet let, nafackuju si. :-)
Nezrazujte nikdy sami sebe! Jste jediný člověk, který při vás stál, když vám bylo nejhůř!
