Článek
„Ráda se podělím o svůj příběh, třeba tím dodám naději dalším maminkám-samoživitelkám-pečujícím.“ To mi napsala na závěr našeho povídání maminka Lucie, která žije sama v bytě v paneláku se svojí jedenáctiletou dcerou Romanou, která má autismus a epilepsii.
Na začátku cesty
Lucie se s manželem rozešla asi před šesti lety, ale jsou spolu v kontaktu, jen její bývalý manžel pracuje v Anglii, takže se přímo nevídají, nicméně o dcerku se zajímá a posílá i peníze. V tom má Lucie celkem kliku, jak sama říká. Před rokem a půl si našla byt v paneláku, který se zamlouval i její dceři. Když se nastěhovala, nepočítala, že bude muset řešit se sousedy nějaké spory, především kvůli chování její dcerky.
„Romča je svérázná holka. Je autistka, takže vysvětlovat jí něco, to je o moje nebo její nervy, většinou to je kdo s koho. Ale je i poměrně cholerická, asi po mně, a umí být pěkně umanutá. Stačí, když si nemůže obléct svoji modrou mikinu s červeným papouškem, kterou nosí ráda o víkendech, protože jsem ji nestihla vyprat, a už běhá po bytě a řve. Je jasné, že netrvalo dlouho, aby si jejího chování nevšimli sousedé. Předtím jsme bydleli v podnájmu v domku, tam jsme sousedské vztahy neřešili. Ale nic krásné a pohodové netrvá věčně. Takže šup, přišel čas stěhování. Tady se nám líbí, ale po dvou týdnech jsem si začínala uvědomovat, že asi nebudeme patřit mezi oblíbené sousedy.“ Tak začíná Lucie líčit svůj příběh. Především si moc nepadla do noty s pánem, co bydlel pod nimi. Sama se tomu nediví, protože jí bylo jasné, že Romčino chování a časté běhání jejich vzájemnému sousedskému soužití moc nepomáhá. Poradkyně z rané péče jí poradila nějakou tlumící podložku, že se to prý osvědčilo u několika rodičů, ale v tomto případě to nemělo význam.
„Tak si toho spratka srovnejte, nebo to udělám za vás!“
Že už jste někdy podobně laděnou větu slyšeli. Ano, mnozí lidé jsou velmi vstřícní a touží nám pomoci, když mají pocit, že nám dochází síly.
Lucie má velkou výhodu, že je po celý život „splachovací“, je velmi pohodová a nebere si věci osobně. Což je pro roli matky - pečující osoby jedině dobře. Spolu se svojí dcerkou se občas dostaly do křížku se sousedem, protože neměl pochopení pro diagnózu jménem autismus.
„Ukázala jsem mu průkazku PAS, průkazku ZTP, ukázala jsem mu i lékařskou zprávu, že si nevymýšlím, že dcera je postižená, ale nebral na to ohled. Nad vším mávl rukou. Prý je to o výchově a pokud jsem schopna si na svoji neschopnost pořídit papír, pak bych měla být schopna dát holce pětadvacet. Tak jsem mávla rukou a šla jsem pryč. Nebavili jsme se spolu, protože nebylo o čem. S ostatními sousedy jsme měla takové chladné vztahy, pozdravili jsme se, ale na kafe jsme se nezvali. Ani jsem třeba nevěděla, jak se jmenujou jejich děti.“
Po pár měsících Lucie onemocněla a byla nucena být s dcerkou zavřená doma.
„Celou dobu jsem vše zvládala sama, nikdy jsem od nikoho nic nepotřebovala. Ale nepočítala jsem s tím, že můžu onemocnět a že mě to může na nějakou dobu úplně vyřadit z provozu. Dostala jsem chřipku, ale celkem ošklivou, měla jsem horečky, bylo mi špatně a nic jsem nezvládala. Jediný úkol pro mě byl, abych Romče udělala jídlo (díky bohu za kurýrní služby, co rozvezou nákupy a jídlo). Tři týdny jsme byli doma, Romča ven jít sama nemůže, takže musela být zavřená se mnou.“
Sociálka na místě v dobu určenou i neurčenou
„Asi po dvou týdnech mé nemoci u mě zaklepala paní, že je ze sociálky, ale je tam neoficiálně. Řekla mi, že je známá mého souseda a ten to teda nechtěl řešit oficiálně, ale řekl této svojí známé. O co šlo? Pak soused si všiml, že jsme dva týdny nebyli venku, ačkoli jsme chodili alespoň 3× denně ven, v dešti, zimě, kdykoli, Romča i já procházky a pobyt venku zbožňujeme. A najednou nás nevídal přes dva týdny. Tak mu to bylo divné. Slyšel Romču běhat, ale o mně nevěděl. Myslel si, že jsem odjela a holku tady nechala samotnou. No, myslel to dobře, asi… Když u nás byla paní, řekla jsme jí, jak se věci mají, že jsem nemocná a jediné, co zvládám, je zajistit Romče základní věci - jídlo a pití. Naštěstí byla jinak plně schopna dojít si na WC a umýt se, se sebeobsluhou problém nebyl, naštěstí, teď si uvědomuji, jak moc to bylo skvělé, že jsem řešila ´jen´ jídlo. Paní se pak omluvila, popřála mi brzké uzdravení a odešla.“
Večer v ten samý den Lucii navštívil také soused. Přinesl tašku plnou nákupu a velkou kytici. Omluvil se a nabídl pomocnou ruku.
Tenhle příběh skončí happy endem, aby to nebylo jen pochmurné. Lucie se se sousedem skamarádila, dokonce občas vyzvedne Romču ze školy, takže má Lucie občas i chvilku pro sebe.
Ačkoli se to může zdát jako smyšlené, není tomu tak, stejně jako ostatní mé posty. Je hodně lidí, kteří, chtějí se svým příběhem „ven“, ale nemají úplně kuráž na to jít s kůží na trh, protože nepochopení je pořád hodně. Ale my, pečující naštěstí držíme při sobě a když už nemáme nikoho kolem nebo vedle sebe, máme aspoň sami sebe!
Všem nesoudícím lidem přeji jen to dobré!
