Článek
Tohle je trochu oddychový článek, tak nečekejte žádné bomby. :-)
Autismus jako dar? Ne, díky
Jsou rodiče, kteří autismus svého dítěte vnímají jako dar. Díky němu se naučili mnoho věcí, naučili se vážit si drobností, naučili se být trpěliví a mnoho dalšího. Každý by si asi vybral to svoje konkrétní, protože každý autista je jiný a každý „typ autismu“ nám může sebrat i dát něco jiného.
Já ale neberu autismus jako dar. Nebudu myslet na to, co mi dal pozitivního, když moje dítě kvůli tomuto postižení nebude mít nikdy normální život. Ale za posledních pár měsíců jsem ušla nějaký kus cesty, srovnala si myšlenky a vnímám i ta pozitiva, kterých se mi dostalo.
Autismus pro mě není dar, není to pro mě ani prokletí. Je to něco, co tu je, jako že má dítě modré nebo zelené oči, jiné dítě je nebo není postižené. Některým lidem dělá problém vyslovit slovo postižení. Mně ne. Není to podle mě nic dehonestující, postižených lidí je u nás hodně, každý z nich má různý typ postižení, různou míru postižení, různé omezení. Schválně jsem teď to slovo na P použila vícekrát. Protože není důvod se ho štítit nebo se ho bát. Ano, je to jistá forma omezení, ve smyslu omezení běžného života, na který jsme zvyklí, který si plánujeme. Ale není to konec světa.
Zvládnu toho mnohem víc, až se sama někdy divím
Nebojte, nebudu ze sebe dělat supermanku (nebo superženu?), ale všichni, kdo jsme ve škatulce „pečující osoba o osobu blízkou“, bychom si občas měli uvědomit, co vše jsme dokázali, co vše jsme se naučili. Budiž toto povídání takový návod, že je to naprosto normální, zdravé a dokonce užitečné. A komu to zavání samochválou, může přepnout na jiný článek více depresivní. :-D
Telefonování
Nedávno jsem oslavila narozeniny, je mi pár let po třicítce, jen pro věkovou a časovou představu. Před pár lety, ještě jako teenager a pár let po škole jsem nebyla schopna někam zatelefonovat. Raději vše přes email. Za posledních pár let jsem protelefonovala stovky a tisíce hodin, jako matka, která zajišťuje pro svoje děti péči, jako podnikatelka, která musí kontaktovat zákazníky, dodavatele. Zkrátka vše se otočilo a i jsem se přistihla, jak kamarádce, která dostává záchvat paniky, když musí zavolat k lékaři a objednat se, jsem se nabídla, že to za ni vyřídím.
Nákupy a vyřizování reklamací
Pro někoho noční můra, pro mě dnes již normální věc. Taky je to něco, co jsem se naučila v posledních letech. Několikrát jsem pár lidem z mého okolí přislíbila spoluúčast jako morální a psychická podpora, když je čekalo tohle vyřizování.
Úřady
Kapitola sama pro sebe. Dnes již funguji jako takový „skoroznalec“ prostředí úřadu, protože vím, kde se co vyřizuje, kde jsou jak ochotní úředníci, kde se čeká atd. V dnešní době tedy využívám spíše internet a datovou schránku pro komunikaci s úřady, ale i tak přehled mám stále.
Psychická odolnost
Tak to je asi nejvíc. Jako pečující osoba máte vlastně na výběr - psychicky se hroutit nebo se vyšplhat nahoru a pomalu stoupat. Pád občas nastane, ale pokud se dobře držíte, nikdy vás to nezlomí. Já myslím, že pečující osoby jsou jedni z nejsilnějších lidí, ač si to sami neuvědomují. Ale musí kromě běžné práce doma, někdo chodí i do zaměstnání, zvládat běžné věci, jako ostatní, navíc ještě řeší milion věcí kolem péče o postiženého člena rodiny. A pokud je to vlastní dítě, o to je to těžší. Ten nápor na psychiku je enormní a někteří z nás sahají i po lécích, protože jinak by to nezvládli. Ale to, že najdete nějaký způsob, jak fungovat, svědčí o tom, že to nevzdáváte! Nikdo nemá právo soudit, proč zrovna vy berete antidepresiva, proč zrovna vy navštěvujete psychiatra… Nikdo váš život nežije! A my jsme pečující osoby! Jsme lvice, které bojují za naše děti! Jakkoli a s čímkoli po ruce.
Na počátku je nejdůležitější přijetí. Přijetí toho, že naše dítě je jiné. Věřte, to vám usnadní život. Když jsem byla nováčkem, všimla jsem si na sociálních sítí jedné věci. Matky, které tvrdily, že jsou smířené a že to berou tak, jak to je, byly mnohem pohodovější. Matky, které se s tím nedokázaly vyrovnat nebo i nechtěly přijmout ten fakt, že jejich dítě je autista, byly mnohem nervóznější, smutnější. Ale nemyslete si, že my, kteří jsme smířeni, jsme 24/7 happy. Nejsme. Ale jak říkám, vybrečet se a vyřvat se není znakem slabosti, je to pud sebezáchovy. Je to to, co nás drží nad vodou, když se potápíme, abychom se mohli znovu dostat nad hladinu a nadechnout se.
Nehledejte přátele a pochopení u cizích, jediný, kdo při vás může doopravdy stát, jste vy sami!
O tomhle píšu na svém FB profilu.
Nezrazujte nikdy sami sebe! Jste jediný člověk, který při vás stál, když vám bylo nejhůř!
Můj tip na závěr
Zkuste si občas sepsat to, co se vám povedlo. Co jste dokázali. Nejde o kvantitu, jde o to mít někde na jednom místě seznam vašich úspěchů.
Myslete pozitivně, v autě si zazpívejte, i když to neumíte. Je jedno, na vás budou ostatní řidiči koukat, oni vás neznají a jen se mihnete, ale dobrá nálada vám nějakou dobu vydrží.
Nekoukejte na ostatní. Co si myslí nebo co říkají, to vypovídá o nich, ne o vás. Rozumný člověk, který má empatii, vás nikdy nebude odsuzovat. A ti ostatní, proč se trápit pro někoho, kdo ve vašem životě strávil maximálně pár minut? To je moc krátká doba na to, aby vás mohl nějak rozhodit na celý den nebo týden. Neřešte, buďte pohodáři.
... a pokud vám něco z toho nyní ještě nejde, ale chtěli byste, vyčkejte, až bude čas. Nemusíte mít vše hned, ale mít cíl, ta motivace vás už někam potáhne.
Nebuďte smutní, že nikoho nemáte, že se nemáte komu svěřit. Máte sami sebe, kdo jiný by vám měl stát po boku než vy sami.
Najděte si vlastního koníčka, dělejte něco pro sebe, jde to, všechno jde, i když není čas, ale jde to. Cokoli! Kreslete, poslouchejte hudbu, třeba jen na pět minut. Zkuste energii a čas, který trávíte tím, že se trápíte, co vám kdo kde řekl, věnovat tomu, že uděláte něco pro sebe. Tak vidíte, že to jde! Když máte čas na negativní myšlenky, zkuste občas přeladit na ty pozitivní. Jinak zešílíte. :-)
Jsme na jedné lodi!
