Článek
Být ženou po dětech znamená milovat své tělo a zároveň ho občas urážet. Ne nahlas, spíš v duchu. Krátkou poznámkou při oblékání. Pohledem, který se zdrží o vteřinu déle, než je příjemné. Vědomím, že tohle tělo už není jen moje, ale nese stopy příběhů, které se nedají vymazat ani vyretušovat.
Po porodu se říká, že bychom měly být vděčné. A já vděčná jsem. Opravdu. Vím, co moje tělo dokázalo. Vím, že vytvořilo život, donosilo ho, porodilo, živilo. To není malá věc. To je fyzický výkon, který by u jiných disciplín sbíral medaile. Jenže vděčnost a bezvýhradná láska nejsou totéž.
Moje tělo se změnilo. Ne dramaticky, ale definitivně. Jinak se hýbe, jinak reaguje, jinak se unaví. Některé části povolily, jiné se ozvaly. Jsou dny, kdy se na něj dívám s respektem. A pak jsou dny, kdy si v duchu řeknu něco, co by si zasloužilo omluvu.
„Takhle bys už vážně nemusela vypadat.“
„Tohle by šlo schovat.“
„Pamatuješ, jaké to bylo dřív?“
Neříkám to nahlas. Ale slyším to.
Zvláštní je, že láska k tělu po dětech není lineární. Není to proces „nejdřív nenávist, pak přijetí“. Je to spíš houpačka. Jeden den si říkám, že je tohle tělo silné, funkční, živé. Druhý den ho obviňuju z únavy, z nedokonalostí, z toho, že mi nevrátilo to, co mi vzalo mateřství.
A obě ty polohy existují zároveň.
Společnost nám často nabízí dvě extrémní verze. Buď máme své tělo bezpodmínečně milovat, nebo ho „dát zase do formy“. Jako by mezi tím nebyl prostor. Jako by nebylo možné cítit vděčnost a zároveň smutek. Respekt a frustraci. Přijetí a kritiku.
Jenže realita je přesně tam uprostřed.
Miluju své tělo za to, že funguje, i když spím málo. Za to, že mě nese každý den. Za to, že zvládá chaos, tahání, zvedání, nekonečné pochody. A zároveň ho občas urážím, když se nevejdu do oblečení, ve kterém bych se „měla“ cítit dobře. Když se dívám na fotky jiných žen a automaticky se srovnávám, i když vím, že je to nesmysl.
To urážení není kruté. Je unavené. Je to hlas ženy, která si nese tlak, že by měla být spokojená, vyrovnaná, smířená. Že by měla mít své tělo ráda pořád. A když to tak není, má pocit selhání.
Jenže možná není problém v tom, že své tělo občas kritizujeme. Možná je problém v tom, že si myslíme, že bychom to nikdy neměly dělat.
Po dětech jsem pochopila, že vztah k tělu je vztah jako každý jiný. Někdy plný lásky, jindy podrážděný. Jsou dny, kdy se obejmeme, a dny, kdy si lezeme na nervy. A přesto spolu zůstáváme.
Už se nesnažím své tělo „napravit“. Spíš se ho učím poslouchat. Když bolí, beru ho vážně. Když je unavené, netrestám ho. A když ho urazím, snažím se to vyvážit něčím laskavým. Ne dokonalým. Laskavým.
Být ženou po dětech znamená nést v sobě rozpor. Milovat své tělo za jeho sílu a zároveň truchlit po tom, jaké bývalo. Smát se tomu, co už nejde změnit, a občas si postesknout. Ne proto, že bych byla slabá. Ale proto, že jsem skutečná.
Možná skutečná láska k tělu nevypadá jako nepřetržitý obdiv. Možná vypadá jako schopnost zůstat spolu i ve chvílích, kdy si nejdeme na nervy.
A jestli své tělo někdy v duchu urazím, neznamená to, že ho nemiluju. Znamená to jen, že s ním žiju dost dlouho na to, abych byla upřímná.
