Článek
Na hřišti bylo plno. Slunce, hluk, děti pobíhající mezi prolézačkami, rodiče posedávající na lavičkách s kelímky kávy. Nic výjimečného. Místo, kde se má člověk cítit relativně bezpečně. Kde se počítá s tím, že občas někdo zakopne, spadne, rozpláče se. Ale taky s tím, že dospělí zasáhnou, když se něco zvrtne.
Ten kluk měl míč. Ne malý pěnový, ale klasický fotbalový. Kopal ho silou, bez rozhlížení, bez zájmu o to, kdo je kolem. Nejprve jsem si říkala, že je to náhoda. Míč prosvištěl kolem kočárku, pak trefil zem kousek od skupinky menších dětí. Rodiče zvedli hlavy, děti ucukly. Nic se nestalo. Zatím.
Pak míč trefil dítě. Do nohy. Pláč. Krátký, leknutý. Kluk se ani nezastavil. Sebral míč a kopl znovu. Tentokrát směrem, kde si hrály další děti. Ne zlobně. Ne s úmyslem někomu ublížit. Ale s naprostou lhostejností k okolí.
Rozhlédla jsem se. Čekala jsem, že se ozve jeho máma. Že zazní klasické „pozor, tady jsou malé děti“ nebo „běž si stoupnout jinam“. Nic. Seděla opodál, dívala se do telefonu. Když se ozval další pláč, zvedla oči.
„Prosím vás, mohl by si hrát někde jinde?“ řekla jsem. Klidně. Bez útoku. Jen konstatování, že kopat míčem přímo mezi malé děti není dobrý nápad.
Podívala se na mě podrážděně. Ne omluvně. Ne překvapeně. Podrážděně.
„On se učí sportovnímu chování,“ odpověděla. „Děti se musí naučit, že míč k tomu patří.“
Na chvíli jsem si myslela, že jsem ji špatně slyšela.
Sportovní chování. Kopání míče do prostoru, kde si hrají batolata. Bez ohledu na to, že některé sotva stojí na nohou. Že nechápou pravidla hry. Že nemají šanci uhnout.
Zkusila jsem to znovu. „Nejde o míč. Jde o to, že jim může ublížit.“
Pokrčila rameny. „Nemůžeme je pořád chránit. Svět není peřinka.“
A v tu chvíli mi došlo, že se nebavíme o sportu. Bavíme se o úplně jiných věcech.
O tom, že dnes se hranice často maskují jako přecitlivělost. Že základní ohleduplnost je označována za přehnanou ochranu. Že říct „tady už ne“ znamená být hned tím rodičem, který něco zakazuje, omezuje, dusí.
Ten kluk dál kopal. O něco opatrněji, ale pořád bez respektu k prostoru ostatních. A jeho máma dál seděla. Nezasáhla. Protože přece výchova není o omezování. Protože děti si to mají „vyříkat samy“. I když je jednomu pět a druhému dva.
Nakonec jsem vzala své dítě a odešla jinam. Ne proto, že bych uznala její argumenty. Ale proto, že jsem nechtěla čekat, až se stane něco horšího. A přitom mě to štvalo. Ten pocit, že ustupuju někomu, kdo odmítá převzít odpovědnost.
Cestou domů jsem nad tím přemýšlela. Nad tím, jak často se dnes za „přirozený rozvoj“ schovává obyčejná lhostejnost. Jak často se z výchovy vytrácí slovo ohled. A jak rychle jsou rodiče, kteří upozorní na problém, označeni za hysterické.
Sportovní chování není o síle. Je o pravidlech. O respektu k ostatním. O tom, že hra končí tam, kde začíná nebezpečí pro slabší. A tohle se děti neučí samy. Učí se to tím, že to někdo pojmenuje a nastaví hranici.
Nechci, aby moje dítě vyrůstalo v peřince. Ale taky nechci, aby vyrůstalo ve světě, kde je normální, že silnější si prostě hraje a slabší má uhnout. Protože to není sport. To je chaos vydávaný za svobodu.
Možná je dnes největší problém v tom, že jsme si zvykli omlouvat chování dětí pojmy, kterým sami nerozumíme. Že místo jednoduchého „tohle se nedělá“ hledáme chytré fráze. A přitom zapomínáme, že chránit děti před zbytečným nebezpečím není slabost.
Ten kluk se možná učil kopat do míče. Ale nikdo ho neučil dívat se kolem sebe. A to je lekce, která mu bude chybět mnohem víc než jakýkoli gól.
