Článek
Pracuju s lidmi. To samo o sobě znamená, že mě máloco překvapí. Viděl jsem zákazníky hádající se o pět haléřů, viděl jsem paniku kvůli chybějící značce u jogurtu i dramatické loučení s oblíbeným druhem salámu. Přesto se mi tenhle moment zapsal do hlavy víc, než bych čekal.
Stál u regálu s pečivem. Obyčejný zákazník, obyčejné ráno, obyčejné rohlíky v přepravce. Nic nenasvědčovalo tomu, že se stanu svědkem malého, ale výmluvného rituálu. Vzal první rohlík. Zmáčkl. Položil zpět. Druhý. Zmáčkl. Třetí. Zmáčkl. Každý jeden. Pomalu, soustředěně, s výrazem člověka, který vybírá víno za tisíce, ne pečivo za pár korun.
Nejdřív jsem si říkal, že si vybírá. V pořádku. Každý máme své preference. Někdo chce křupavý, někdo měkký. Jenže on nevybral jeden. On testoval všechny. Bez rukavic. Bez kleští. Bez zaváhání. Rohlík za rohlíkem se po jeho prstech vracel zpátky mezi ostatní.
Stál jsem opodál a přemýšlel, jestli mám něco říct. Protože technicky vzato – zákazník. Prakticky vzato – hygiena. A lidsky vzato – ostatní lidi, kteří si ten rohlík vezmou domů, aniž by tušili, že už prošel rukama někoho, kdo potřeboval „ten pravý“.
Nakonec jsem ho slušně upozornil, že máme kleště. Podíval se na mě s lehkým podrážděním, skoro dotčeně. Řekl, že si přece musí vybrat. Že to snad není zakázané. Že on ví, co chce.
A v tu chvíli mi došlo, že nejde o rohlíky.
Šlo o postoj. O přesvědčení, že jeho komfort má přednost před vším ostatním. Před ostatními zákazníky. Před základní ohleduplností. Před jednoduchou myšlenkou, že svět není samoobsluha jen pro jednoho.
Vybral si. Samozřejmě. Ten „správný“ rohlík, který jako jediný putoval do sáčku. Ostatní tam zůstaly. Lehce zmáčknuté. Lehce poznamenané. A on odešel s pocitem dobře odvedené práce.
Zůstal jsem stát a koukal na přepravku, která se v tu chvíli změnila. Ne fyzicky, ale symbolicky. Najednou to nebylo pečivo. Byla to stopa po něčem, co vídám čím dál častěji – absolutní soustředění na sebe.
Nešlo o zlého člověka. Nehádam se. Neměl agresi, nekřičel. Jen byl přesvědčený, že jeho právo vybrat si je důležitější než jakékoli nepsané pravidlo. A že když něco není výslovně zakázané, je to automaticky v pořádku.
Ten den jsem si uvědomil, jak moc se drobnosti stávají zrcadlem. Jak obyčejný rohlík dokáže ukázat, jestli někdo vnímá svět kolem sebe, nebo jen svůj malý prostor mezi regálem a pokladnou. Jak snadno se ohleduplnost vytrácí tam, kde chybí přímý postih.
Nezakázal jsem mu to. Nevyhodil jsem rohlíky. Jen jsem to v sobě zpracovával ještě dlouho. Protože podobné situace se neopakují jen v obchodech. Opakují se na silnicích, v MHD, v diskuzích, ve vztazích.
Zmáčknout všechno, aby si člověk vybral to nejlepší pro sebe, je jednoduché. Těžší je nechat něco být, když víme, že to není jen naše.
Jak zákazník zmáčkl každý rohlík, aby si vybral ten pravý, není historka o pečivu. Je to příběh o tom, jak málo někdy stačí, aby člověk ukázal, jestli bere ostatní jako součást prostoru, nebo jen jako kulisu.
