Článek
Těšila jsem se. Opravdu. Po měsících zpráv typu „jsme úplně vyřízení, ozvu se“ konečně přišlo pozvání. „Přijď na kafe, malý už je v pohodě.“ V hlavě jsem viděla známý kavárenský stolek, cappuccino s pěnou a návrat do časů, kdy jsme řešily vztahy, práci a to, že jsme unavené jen tak obyčejně.
Zvonek zazvonil, dveře se otevřely a kamarádka tam stála. Krásná, klidná, jiná. V ruce miminko, na krku šátek, v očích zvláštní klid člověka, který něco prozřel.
„Boty si prosím sundej, máme tady přírodní podlahu,“ řekla místo pozdravu.
Uvnitř to vonělo… jinak. Ne kávou. Spíš něčím mezi levandulí, dřevem a svědomím. Rozhlédla jsem se po bytě. Žádná televize. Žádné květiny z Ikey. Na stole kniha o vědomém rodičovství a vedle ní sklenice s vodou a plátkem citronu.
„Tak co si dáš?“ zeptala se.
„Kafe,“ odpověděla jsem bez přemýšlení. Byla to chyba.
„Já kafe nepiju,“ řekla jemně, ale rozhodně. „Je to hodně kyselinotvorné. A navíc blokuje vnímání signálů těla.“
Zasmála jsem se. Myslela jsem, že je to vtip. Nebyl.
„Můžu ti udělat pampeliškový kořen. Chutná skoro stejně,“ dodala povzbudivě.
Nechutnal.
Seděly jsme u stolu a já si všimla, že každá věta začíná slovem „od té doby, co se narodil“. Od té doby nejedí cukr. Od té doby nepoužívají chemii. Od té doby přestali kupovat běžné potraviny. Od té doby už neposlouchají lidi, kteří „ještě nejsou tam, kde oni“.
Přikývla jsem a usrkávala něco, co připomínalo čaj z lesní stezky. Když jsem se zmínila, že jsem unavená z práce, podívala se na mě s pochopením, které bylo podezřelé.
„A spíš dost? A dýcháš vědomě? Protože únava je často jen signál přetíženého nervového systému.“
Chtěla jsem říct, že spím málo, protože pracuju a žiju. Místo toho jsem mlčela.
Pak přišlo jídlo. Sušené plátky něčeho. Bez lepku, bez cukru, bez chuti. Když jsem se zeptala, jestli si můžu odskočit na záchod, upozornila mě, že používají ekologický čistič a že klasické prostředky jsou plné hormonálních disruptorů.
Najednou jsem měla pocit, že jsem přišla pozdě. Že se během mateřské posunula do jiné dimenze a já zůstala stát někde mezi automatem na kávu a mikrovlnkou.
„A co ty?“ zeptala se konečně. „Pořád jíš normálně?“
Nevěděla jsem, co znamená normálně. Tak jsem řekla pravdu. Že si dávám kafe. Že si občas koupím sušenku. Že nepřemýšlím o původu každé suroviny. Že jsem ráda, když je mi dobře a stíhám.
Usmála se. Takovým tím úsměvem člověka, který ví, že jednou pochopím.
Odcházela jsem po hodině. Bez kofeinu, bez energie, ale s hlavou plnou otázek. Cestou jsem si koupila espresso do kelímku. Vypila jsem ho rychle, skoro provinile. A pak se mi ulevilo.
Protože mám kamarádku ráda. Ale chybí mi ta, se kterou jsme řešily blbosti. Ta, která chtěla kafe, ne detox. A možná je to v pořádku. Možná jen každá stojíme jinde.
Jen příště… si to kafe dám předem.
