Článek
Manžel si lehne na gauč. Ne demonstrativně, prostě přirozeně. Dlouhý den v práci, zasloužený odpočinek. Děti si hrají. Aspoň podle zvuků, které vydávají. A já stojím uprostřed bytu a snažím se přijít na to, kdy přesně nastane ten moment, kdy budu moct vypnout i já.
Protože technicky vzato bych mohla taky. Nikdo mi výslovně neříká, že nesmím. Nikdo mi nedal seznam úkolů. A přesto se nehnu z místa.
V hlavě mi běží tichý kontrolní seznam. Jsou děti opravdu v pohodě, nebo si jen hrají „do chvíle, než se něco stane“? Je myčka plná, nebo poloprázdná? Máme zítra co k snídani? Nezapomněla jsem odpovědět na tu zprávu ze školky? A proč je v obýváku takové ticho – není to podezřelé?
Manžel odpočívá. Děti si hrají. A já mentálně pracuju na plný úvazek.
Nejde o to, že bych byla nepostradatelná. Jde o to, že jsem si zvykla být tou, která drží věci pohromadě. Tou, která vidí o krok dopředu. Tou, která řeší dřív, než vznikne problém. A to se blbě vypíná. Hlavně když víte, že když to vypnete, stejně to někdo bude muset zapnout zpátky. A tím někým budete pravděpodobně zase vy.
Často slýchám: „Tak si odpočiň.“ Jenže odpočinek není jen fyzický stav. Není to poloha těla. Je to pocit, že svět se na chvíli nezhroutí, když přestanete myslet. A tenhle pocit se u mě dostavuje jen zřídka.
Když si sednu, slyším, jak se děti hádají. Když si lehnu, někdo něco chce. Když zavřu oči, vybaví se mi věci, které jsem ještě neudělala. A když náhodou opravdu nic nedělám, přepadne mě zvláštní vina. Jako bych porušovala nepsané pravidlo, že klid si musím nejdřív zasloužit.
Manžel se občas zeptá, proč jsem nervózní, když „se vlastně nic neděje“. A já nevím, jak vysvětlit, že právě to „nic“ je často největší zátěž. Neustálá pohotovost. Stav, kdy nejste ani v akci, ani v klidu. Jen čekáte, odkud to přijde.
Není to výčitka vůči němu. Je to popis reality, ve které se péče rozprostírá nerovnoměrně. Ne proto, že by někdo byl zlý. Ale proto, že někdo vypínat umí a někdo se to nikdy nenaučil. Nebo mu k tomu nikdo nedal prostor.
Zajímavé je, že když jsem opravdu unavená a dovolím si říct to nahlas, často slyším: „Vždyť si celý den doma.“ Jako by domácí prostor automaticky znamenal klid. Jako by hluk nebyl slyšet, když jste na něj zvyklí. Jako by odpovědnost nebyla práce, jen proto, že za ni nechodí výplata.
Děti si hrají. Ano. Ale jen proto, že jsem předtím připravila prostředí, vyřešila konflikty, nachystala jídlo, dohlédla, že mají co dělat. Ten klid nevznikl sám od sebe. A taky sám od sebe dlouho nevydrží.
Nejvíc mě unavuje, že moje vypnutí je vždycky podmíněné. Až bude uklizeno. Až budou děti v pohodě. Až se vyřeší tohle a tamto. Zatímco ostatní prostě vypnou, protože můžou. Protože vědí, že někdo jiný to případně zachytí.
A tím někým jsem často já.
Nechci být hrdinka. Nechci být ta, co všechno zvládne. Chci jen chvíli nebýt tou, která musí. Chci vypnout bez toho, abych u toho plánovala, co zapnu jako první, až zase vstanu.
Manžel si lehne, děti si hrají. A já přemýšlím, kdy budu moct vypnout. Ne proto, že bych byla slabá. Ale proto, že být pořád ve střehu je vyčerpávající. A klid, který sdílíme, není klid, dokud si ho nemůžeme dovolit všichni.
