Článek
Moje domácnost? Už ne. Tchynina kolonizační expedice proběhla úspěšně.
Kdysi jsem měla vlastní teritorium. Bezpečný prostor. Hnízdo. Oázu. Místo, kde jsem věděla, kde leží nůž, proč je hrnek položen zrovna tam, a kde jsem mohla chodit v županu bez pocitu, že jsem předmětem auditu. A pak se jednou ozvalo zaklepání. Takové to zaklepání, které nenaznačuje otázku, ale oznámení: „Přicházím. Připrav se.“
Ve dveřích stála tchyně. Jako generálka po vítězné kampani. Výraz profesionální inspektorky z pořadu „Jak přežít domácnost, kde se evidentně nezametá ve správném směru“. U pasu neviditelný měřicí přístroj na rovnoměrné skládání utěrek. V očích odhodlání „to tu dát do pořádku“. Víte, jak poznáte opravdové sebevědomí? Když žena přijde do cizí kuchyně… a rovnou otevře všechny skříňky.
První fáze kolonizace: Mapování terénu.
„Aha, takže… koření máš tady… hm. To je… zajímavé.“
Překlad: Kdo tě takhle vychoval?
Druhá fáze: Taktická reorganizace.
Než jsem stihla mrknout, hrnce se přestěhovaly na opačný konec kuchyně. Věci, které používám denně, byly uloženy na nejvyšší poličku, kam dosáhnu jen pokud si postavím židli na jinou židli. Zato fondue sada, kterou používáme jednou za solární cyklus, byla vystavena, jako kdyby byla korunovační klenot.
Třetí fáze: Výchovné komentáře.
„Víš, kdyby ses naučila dělat zelňačku mojí metodou, manžel by měl větší radost.“
Ano, jistě. Protože štěstí partnera stojí a padá na kyselém zelí.
A můj muž? Diplomat. Ochránce neutrality. Mistr přežití.
Rozumějte: zradil mě.
„Ale mamka to myslí dobře.“
Jasně. Stejně jako kolonizátoři mysleli dobře domorodým obyvatelům.
Nejlepší bylo, když tchyně objevila moji metodu skládání ručníků.
Ano, tu strašlivou, heretickou, civilizačně neakceptovatelnou.
Věřím, že v jejích očích jsem se v tu chvíli změnila z milé maminky v tvora, který neumí základní funkce nutné k přežití.
A pak to přišlo. Vrchol všeho. Klenot mezi perlami.
„Neboj, já ti to tu časem předělám celé. Ono to půjde.“
Ono to půjde.
To je fráze, kterou normálně říkáte, když dítě poprvé drží pastelku.
Nebo když se pes učí sedni.
Ne když mluvíte s dospělým člověkem o jeho vlastním bytě.
Od té chvíle jsem pochopila, že jsem kolonizovaná.
Moje domácnost byla přejmenována na Protektorát Tchynie nad Kuchyňskou Oblastí.
A já? Já jsem loutková správcová. Člověk, který smí bydlet ve vlastním bytě, ale jen pokud poslušně přemisťuje dochucovadla podle generálního plánu.
Ale víte co?
Mám taky plán.
Příště přijedu k ní.
Otevřu jí všechny skříně.
A jen se tak mimoděk zeptám:
„A proč to máš takhle? To je… roztomilé.“
Kolonizace se vrací domů.
A já si půjdu koupit nový set ručníků.
Tentokrát je složím do válce.
Jen aby měla co řešit.
