Článek
Celý život poslouchám to samé: „Ty jsi tak hodná.“ „Ty jsi tak milá.“ „Ty jsi tak slušná holka.“ Říkají to rodiče, učitelé, kolegové, partneři. A já se vždycky jen usměju, sklopím oči a přikývnu.
Protože přesně to ode mě čekají.
Jsem ta, co nikoho neurazí. Ta, co pomůže. Ta, co se přizpůsobí. Ta, co se nehádá. Ta, co nevyčnívá. Ta, co je „bezproblémová“. Ta, kterou si každý představuje jako ideální dceru, ideální partnerku, ideální snachu.
Jenže nikdo neví, co se mi honí hlavou.
Nevidí ty myšlenky, které se nehodí vyslovit nahlas. Ty, které by zbořily ten obraz hodné holky během vteřiny. Myšlenky, které nejsou hezké, čisté ani slušné. Myšlenky, které jsou sobecké, temné, sexuální, někdy kruté.
Navenek jsem klidná. Uvnitř si představuju, jak odejdu bez vysvětlení. Jak zmizím. Jak se na všechno vykašlu. Jak řeknu věci, které se neříkají. Jak udělám věci, které se ode mě nikdy nečekaly.
Když mi někdo ublíží, usměju se. Ale v hlavě si přehrávám, jak mu to vrátím. Jak ho ponížím. Jak mu řeknu přesně to, co ho zasáhne nejvíc. Jen to nikdy neudělám. Protože hodná holka přece neubližuje.
Když jsem ve vztahu, jsem věrná, starostlivá, chápavá. Ale v myšlenkách flirtuju s cizími muži. Představuju si, jaké by to bylo odejít s někým úplně jiným. Jaké by to bylo nebýt ta „jistota“, ale ta „nebezpečná“.
Nikdo neví, kolikrát jsem měla chuť udělat něco impulzivního. Něco zakázaného. Něco, co by zničilo můj obraz. Kolikrát jsem chtěla říct: „Seru na to, seru na vás, seru na vaše očekávání.“
Ale místo toho jsem řekla: „Dobře, jak chceš.“
Lidé si myslí, že hodné holky nemají temné myšlenky. Že jsou vděčné, spokojené, čisté. Jenže realita je úplně jiná. My jen máme lepší sebekontrolu. Lepší masku. Lepší výchovu.
Byla jsem vychovaná tak, abych byla příjemná. Ne opravdová. Abych nevyčnívala. Ne abych byla šťastná. Abych se přizpůsobila. Ne abych si dovolila chtít víc.
Tak jsem se naučila potlačovat. Vztek. Touhu. Závist. Sexualitu. Ambice. Naučila jsem se, že hodná holka nemá být hlučná, náročná, drzá ani hladová po životě.
Jenže tyhle věci nezmizely. Jen se přesunuly dovnitř.
A tam žijí. V hlavě. V představách. Ve snech. V myšlenkách, které si nechávám jen pro sebe. Myšlenkách, které by zničily vztahy, kdybych je vyslovila nahlas.
Někdy mám pocit, že žiju dva životy. Jeden veřejný – ten milý, slušný, klidný. A druhý vnitřní – ten divoký, neklidný, hladový po změně, po chaosu, po svobodě.
Lidé se mi svěřují. Věří mi. Berou mě jako morální kompas. Jako tu, co je „správná“. Kdyby jen tušili, že já sama často netuším, co je vlastně správné pro mě.
Nejvíc mě děsí, že čím víc mě okolí chválí za to, jaká jsem hodná, tím víc mám chuť být pravý opak. Jako by ten tlak na dokonalost vytvářel vnitřní rebelii.
Možná jednoho dne tu masku sundám. Možná udělám něco, co všechny šokuje. Možná odejdu. Možná se zamiluju do někoho, do koho bych neměla. Možná konečně řeknu nahlas, co si myslím.
A možná se pak lidé budou ptát: „Co se s ní stalo? Vždyť byla tak hodná.“
Jenže já se nezměním. Já se jen konečně přestanu přetvařovat.
Protože největší lež mého života není to, co říkám ostatním. Největší lež je to, že jsem sama sobě dovolila uvěřit, že hodná holka nemá právo mít temné, nebezpečné, zakázané myšlenky.
A přitom právě ty jsou možná tím nejupřímnějším, co na mně kdy bylo.
