Článek
Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu do bodu, kdy budu řešit, jestli si můžu dovolit menstruovat. Zní to absurdně. Jako špatný vtip. Ale přesně v tom bodě jsem byla.
Byl konec měsíce. Nájem zaplacený. Energie zaplacené. Jídlo na pár dní. Na účtu nula. Doslova. Žádná rezerva, žádná karta, žádný „když tak“. A pak přišla menstruace.
Šla jsem do drogerie s tím, že si koupím to nejlevnější balení. Žádné extra tenké, žádné křidélka, žádné „pro maximální komfort“. Prostě to, co ochrání kalhoty. Stála jsem u pokladny a zjistila, že mi chybí dvanáct korun.
Dvanáct.
Pokladní se na mě dívala, fronta za mnou, já rudá až za ušima. Vrátila jsem balení zpátky do regálu a odešla s prázdnou. S pocitem, že jsem právě narazila na dno, o kterém jsem netušila, že existuje.
Doma jsem improvizovala. Toaletní papír. Staré tričko. Věci, které by žádná žena neměla řešit v 21. století. A přitom to není výjimečný příběh. Jen se o něm nemluví. Protože je to „trapné“. Protože menstruace je pořád téma, které se šeptá, ne křičí.
A hlavně: protože chudoba se pořád bere jako osobní selhání.
Jenže menstruační chudoba není o tom, že by ženy byly nezodpovědné. Je o tom, že když počítáš každou korunu, hygienické potřeby jsou luxus. Ne proto, že bys je nechtěla. Ale proto, že musíš volit mezi nimi a jídlem. Mezi vložkami a léky. Mezi tampony a jízdou do práce.
Menstruace je biologická realita. Ne volba. Ne rozmar. Ne lifestyle. A přesto je to jedna z mála věcí, které si musíš platit sama, i když ji nemůžeš ovlivnit.
Nikdo se neptá, jestli máš peníze na to, abys krvácela.
Začala jsem si všímat, kolik žen kolem mě to řeší potichu. Kamarádka, co používá jednu vložku celý den. Spolubydlící, co si „šetří tampony na horší dny“. Kolegyňka, co si bere „něco z práce“, protože doma nemá.
A přitom všechny děláme, že je to v pohodě. Že to zvládáme. Že je to jen nepříjemnost. Ale pravda je, že pro spoustu žen je menstruace stres navíc. Finanční. Psychický. Sociální.
Nejde jen o nepohodlí. Jde o stud. O izolaci. O to, že nejdeš do školy nebo do práce, protože nemáš základní hygienu. O to, že se bojíš protečení. O to, že se cítíš méněcenná, špinavá, neschopná.
A nejhorší na tom je, že to společnost pořád nebere vážně.
Vložky nejsou považované za základní potřebu jako toaletní papír. Nejsou zdarma ve školách. Nejsou běžně dostupné pro ženy v nouzi. Jsou zdaněné. Prodávané jako „ženský produkt“, ne jako nutnost.
Jako by menstruace byla volitelný doplněk.
Ten den v drogerii pro mě nebyl o dvanácti korunách. Byl o tom, že jsem si uvědomila, jak křehká je důstojnost, když nemáš peníze. Jak rychle se můžeš dostat do situace, kdy řešíš věci, které by neměly být otázkou přežití.
Neměla jsem na vložky.
A nebyla jsem jediná. Jen jedna z mnoha, které se stydí to říct nahlas.
Menstruační chudoba není okrajový problém. Je to realita, která se týká studentek, samoživitelek, seniorek, žen v azylových domech, ale i těch, co „na pohled fungují“. Jen mají smůlu na měsíc, účet a život.
A možná je čas přestat se tvářit, že je to trapné téma. Protože trapné není krvácet. Trapné je, že ve společnosti, která řeší všechno od umělé inteligence po vesmír, si pořád neumíme zajistit, aby ženy měly přístup k něčemu tak základnímu, jako je možnost důstojně přežít vlastní tělo.
