Článek
Existuje jedna kouzelná věta, která v českých domácnostech funguje lépe než jakýkoli argument, logika nebo fakta. „My jsme to měli horší.“ Stačí ji vyslovit a jakákoli diskuze je u konce. Nemáte právo si stěžovat. Nemáte právo být unavení. Nemáte právo něco chtít. Protože někdo jiný to přece měl horší.
Používá se všude. V práci, v rodině, ve vztazích, ve výchově, u psychických problémů i u obyčejné únavy. Řeknete, že jste vyhořelí? „My jsme makali dvanáct hodin denně.“ Řeknete, že nezvládáte děti? „My jsme jich měli pět a nikdo se nás neptal.“ Řeknete, že vás bolí záda a hlava? „My jsme chodili pěšky deset kilometrů do školy.“
A tím je hotovo. Vaše pocity jsou zneplatněny. Vaše realita neexistuje. Protože minulost má vždycky větší váhu než přítomnost.
Nejčastěji tuhle větu používají lidé, kteří sami nikdy neuměli mluvit o svých emocích. Vyrůstali v době, kdy se neřešila psychika, hranice, únava ani vyčerpání. Prostě se jelo dál. Mlčelo se. Drželo se. A teď, když někdo jiný řekne, že je mu těžko, působí to skoro jako útok na jejich vlastní životní příběh.
Proto musí přijít obrana: my jsme to měli horší.
Jako by tím říkali: a přežili jsme. Tak přežij i ty.
Jenže přežít není totéž co žít.
Tenhle argument se používá i ve výchově. Dítě řekne, že je na něj ve škole tlak. „My jsme dostávali rákoskou a nikdo to neřešil.“ Dospívající řekne, že má úzkosti. „My jsme byli rádi, že máme co jíst.“ Mladá máma řekne, že je vyčerpaná. „My jsme vychovali tři děti bez pračky.“
A výsledek? Lidé se učí, že nemají mluvit. Že jejich problémy nejsou dost velké. Že si musí připadat provinile za to, že se necítí dobře.
„My jsme to měli horší“ se stalo univerzální kartou, kterou lze vytáhnout kdykoli. Ne proto, aby pomohla. Ale aby umlčela.
Je to argument, který neřeší realitu, ale minulost. Neřeší člověka před vámi, ale vaše vlastní vzpomínky. Je to věta, která nezajímá, co prožíváte teď, ale co někdo prožíval před třiceti lety.
Zajímavé je, že se nikdy neříká opačná věta. Nikdo neřekne: „My jsme to měli lepší, tak pojďme udělat, aby ses měl taky líp.“
Místo toho se jede v logice: trpěli jsme, tak trp taky.
Tenhle způsob myšlení vytváří generace lidí, kteří neumí žádat o pomoc. Kteří se stydí za únavu. Kteří mají pocit, že musí všechno zvládnout sami, protože přece „jiní to měli horší“.
Jenže doba se změnila. Problémy se změnily. Tlak se změnil. Svět je rychlejší, hlučnější, náročnější na výkon, informace, dostupnost. To, že někdo nemusel řešit psychiku, neznamená, že ji dnešní lidé řeší z rozmaru.
Paradoxně právě ti, kdo nejvíc opakují „my jsme to měli horší“, často sami nesou následky. Neumí odpočívat. Neumí mluvit o pocitech. Mají potlačené emoce, chronickou únavu, vztahy plné ticha. Jen to nikdy nepojmenovali, protože se to „tehdy nedělalo“.
A tak místo aby řekli: bylo to těžké a možná to na nás zanechalo stopy, raději řeknou: my jsme to měli horší. A tím to celé zabalí.
Jenže utrpení není soutěž. Není to olympiáda v bolesti. To, že někdo jiný trpěl víc, neznamená, že vaše únava je falešná. To, že někdo neměl pračku, neznamená, že dnes není vyčerpání skutečné. A to, že někdo přežil bez terapie, neznamená, že ji dnes lidé nepotřebují.
„My jsme to měli horší“ není argument.
Je to jen pohodlný způsob, jak se vyhnout empatii. Jak nemuset naslouchat. Jak nemuset připustit, že svět se změnil a že nové generace mají jiné, ale stejně reálné problémy.
A možná je čas tu větu konečně vyměnit za jinou:
„Vidím, že je ti těžko. Jak ti můžu pomoct?“
