Článek
Dítě udělá nepořádek dřív, než stačíte vydechnout. Uklidíš pastelky? Gratuluju. Právě rozhazuje hračky v druhém pokoji jako konfety na vítězné párty života. Setřeš stůl? Za minutu je na něm jogurt. Nádobí v myčce? Paráda. A právě v tu chvíli ti někdo vrazí do ruky prázdný hrnek se slovy „jen to tam šoupni.“ Jen? Jen?
Já tu nejsem zaměstnaná v úklidové firmě Dítě & Partners s.r.o.
Jsem tu, protože vychovávám člověka.
Uklízení po dítěti je jako běhat závod, který nejde vyhrát.
Můžeš dohnat start, ale cíl mezitím utíká pryč.
A když se pokusíš držet krok, unavíš se.
Úplně.
Protože jestli mám na konci dne volit mezi tím:
a) mít doma sterilní operační sál
b) mít doma dítě, které ví, že jeho máma je přítomná, v klidu a ne na pokraji breakdownu
tak si vyberu b).
Prosím pěkně a s grácií.
A co ta společenská očkovací hláška:
„Ale přece chceš mít doma hezky…“
Ano. Chci.
Ale nechci za to platit svým duševním kolapsem.
Zvlášť když realita zní takhle:
Dítě nepotřebuje dokonalou domácnost.
Potřebuje klidnou mámu.
Je v pořádku mít na zemi hračky.
Je v pořádku mít na stole dva hrnky, co počkají.
Je v pořádku nestihnout vše.
A je naprosto, absolutně, existenčně v pořádku říct:
„Ne, já nebudu celý den uklízet. To není moje životní mise.“
Moje mise je:
milovat,
ukazovat svět,
chovat,
chápat,
přežít večerní uspávání,
a držet dítě v bezpečí a blízkosti.
Uklidit umím.
Ale nejsem tu proto, abych dělala nepřetržitý restart domácnosti.
Takže ano:
Nejsem uklízečka.
Jsem máma.
A to je sakra důležitější práce, než mít čistou podlahu.
