Článek
„On si jen hraje.“
Řekla to s úsměvem. Lehkým, skoro pobaveným. Jako by šlo o drobnost, kterou není třeba řešit. Její pes mezitím skákal po mém dítěti, očichával ho, strkal do něj hlavou. Dítě ztuhlo. Neplakalo. Neutíkalo. Jen tam stálo a nevědělo, co má dělat.
A já taky ne. Na vteřinu.
Ne proto, že bych byla paralyzovaná strachem. Ale proto, že tahle situace je až příliš známá. A pokaždé se v ní očekává totéž – že se usměju, uklidním dítě, pochopím psa. Že přijmu cizí definici „hry“, i když moje dítě zjevně v pohodě není.
„On si jen hraje“ se říká často. Možná až příliš často. Jako univerzální omluva. Jako zaklínadlo, které má vymazat nepohodlí druhých. Jenže hra je dobrovolná. A hra končí ve chvíli, kdy se jedna strana bojí.
Moje dítě se psů bojí. Ne proto, že by mu někdo vštěpoval strach. Ale proto, že je malé, neumí odhadnout jejich chování a neví, co přijde dál. Velké zvíře, které se pohybuje rychle, skáče a vydává zvuky, je pro něj prostě hrozba. Ne radost.
To ale v podobných situacích nikoho příliš nezajímá.
Majitelé psů často mluví o empatii. O tom, že by lidé měli psy chápat. Jenže empatie má fungovat oběma směry. A dítě, které se lekne, není hysterické. Rodič, který zasáhne, není přehnaný. Jen chrání někoho, kdo se neumí bránit sám.
Když jsem řekla, že mi to vadí, úsměv zmizel. Nahradilo ho podráždění. „Tak ho nedávejte tak dopředu.“ „Musí si zvyknout.“ „Pes to vycítí.“
Najednou nebyl problém pes. Byl problém můj postoj. Moje dítě. Moje hranice.
Jenže zvykání se neděje tak, že někoho vystavíte strachu bez možnosti úniku. A hranice nejsou útokem. Jsou základním pravidlem soužití.
Veřejný prostor není psí hřiště. A dítě není pomůcka k socializaci cizího psa. Přesto se často očekává, že to tak přijmeme. Že pes má právo být všude a všichni ostatní se přizpůsobí. I když jde o malé děti.
Nejde o to, že by pes byl zlý. Nejde ani o to, že by majitel byl špatný člověk. Jde o to, že odpovědnost za psa nekončí tím, že je „hodný“. Odpovědnost znamená číst situaci. Vidět reakce druhých. A zasáhnout dřív, než dojde ke strachu nebo k úrazu.
Když pes skáče po dítěti, není to výchovný moment pro dítě. Je to moment pro majitele psa. Moment, kdy má říct: „Pojď ke mně.“ „Tohle ne.“ „Omlouvám se.“
Ta poslední věta zaznívá překvapivě málo.
Místo ní slyšíme vysvětlování, bagatelizaci, obviňování druhých z přecitlivělosti. Jako by strach dítěte byl méně důležitý než pohodlí dospělého, který nechce řešit nepříjemnou situaci.
Odvedla jsem dítě stranou. Objala ho. Pes byl přivolaný až poté, co jsem se ozvala podruhé. Bez omluvy. Bez uznání, že se něco stalo. Jen s pocitem, že jsem to „zbytečně hrotila“.
Nezbytečně.
Protože respekt k druhým nezačíná u zákonů a vyhlášek. Začíná u drobných situací, kde máme na výběr – buď se postavíme za své pohodlí, nebo uznáme, že svět není jen o nás.
„On si jen hraje“ není omluva, když mi tvůj pes skáče po dítěti. Je to jen věta, která říká, že potřeby jednoho jsou důležitější než strach druhého. A to není hra. To je ignorování hranic.
A hranice, které dnes nepojmenujeme, budou zítra bolet mnohem víc.
