Článek
Mám psy ráda. Nikdy jsem k nim neměla strach, nevadí mi jejich přítomnost, nepatřím k lidem, kteří by při každém štěknutí uhýbali na druhý chodník. Právě proto mě možná dráždí něco jiného než samotní psi. Chování některých jejich majitelů. A pocit, že veřejný prostor patří především jim.
Začalo to nenápadně. Procházka parkem, cyklostezka, hřiště, lesní cesta. Pes pobíhá na volno, majitel desítky metrů za ním. Pes přiběhne, očichá, skočí, proběhne. A z dálky se ozve uklidňující hlas: „Nebojte, on nic nedělá.“
Jenže já jsem se nebála proto, že by „něco dělal“. Vadilo mi, že někdo automaticky předpokládá, že je v pořádku, aby jeho pes vstupoval do osobního prostoru kohokoli jiného. Že se očekává, že se přizpůsobím já. Zastavím, počkám, obejdu, usměju se.
Postupně jsem si všimla, že se tenhle přístup opakuje. Psi na volno tam, kde mají být na vodítku. Psi běhající po dětských hřištích. Psi vbíhající cyklistům pod kola. Psi, kteří se rozběhnou k cizím dětem, zatímco majitelé zůstávají v klidu, protože „si jen hraje“.
Veřejný prostor je sdílený. To slovo „sdílený“ ale jako by pro některé znamenalo: všichni ostatní se přizpůsobí mně.
Když někdo upozorní, že mu to vadí, reakce bývají překvapivě podrážděné. „Tak sem nechoďte.“ „To je pes, k tomu to patří.“ „Jestli se bojíte, máte smůlu.“ Najednou nejste ten, kdo chce základní ohleduplnost, ale problémový člověk, který „nemá rád zvířata“.
Jenže tohle není o lásce ke psům. Je to o odpovědnosti.
Pes není problém. Problém je majitel, který odmítá přijmout, že ne každý chce kontakt. Že ne každý má stejné zkušenosti. Že ne každý má povinnost tolerovat cizí zvíře ve své blízkosti jen proto, že je „hodné“.
Veřejný prostor patří všem. Dětem, běžcům, cyklistům, seniorům, lidem se strachem, lidem se psy i bez nich. A právě proto existují pravidla. Vodítka. Zóny. Zákazy. Ne proto, aby někoho šikanovaly, ale aby se minimalizovaly konflikty.
Co mě na tom nejvíc překvapuje, je pocit nároku. Jako by vlastnictví psa automaticky dávalo vyšší práva. Jako by cizí lidé měli povinnost chápat, ustupovat, tolerovat, zatímco majitel nemusí nic měnit.
Když se ozvete, jste přecitlivělí. Když ne, riskujete, že se něco stane. A když se něco stane, najednou se řeší, kdo měl ustoupit dřív.
Nejde o to zakazovat psy. Jde o to vrátit do hry obyčejnou ohleduplnost. Vést psa tam, kde je to vhodné. Mít ho pod kontrolou. Nečekat, že svět se automaticky přizpůsobí mému rozhodnutí pořídit si zvíře.
Možná by stačilo méně vět typu „on nic nedělá“ a víc vět typu „omlouvám se“. Méně nároku a víc respektu. Protože veřejný prostor není psí park. A není ani bojištěm mezi pejskaři a ostatními.
Je to místo, kde bychom se měli všichni vejít. A to se nestane tehdy, když si někdo myslí, že má přednost jen proto, že drží vodítko. Nebo ho nedrží vůbec.
