Článek
Byl to den jako každý jiný. Dítě se rozhodlo demonstrovat svou nezávislost volnou interpretací slova „oběd“ a pes se tvářil, že je zklamaný vším, co dělám. A pak to zazvonilo. Tchyně. Neohlášeně. Bez varování. Jako když přijde kontrola finančáku, jen v domácí verzi.
Vstoupila dovnitř s výrazem „neboj, já pomůžu“ a já jsem přesně věděla, co to znamená: moje domácnost už nikdy nebude tam, kde jsem si ji odložila. Je to zvláštní, protože já sama občas nedokážu najít ani vlastní nabíječku. Tchyně ale dokáže najít i věci, co jsem hledala tři roky. A přitom je uložit někam, kde je už nikdy nenajdu.
Začala v kuchyni. To je takové klasické teritorium dominance. „Ty hrnky tady? To přece nedává smysl.“ Než jsem stihla vyslovit argument, že v mém světě smysl existuje jen teoreticky, už přemísťovala. Hrníčky do horní skříňky. Misky k hrnkům. Talíře někam, kde je dřív žila jedna zapomenutá sada vánočních ubrusů. Kávovar se ocitl na opačné straně kuchyně, jako by šel protestovat.
Pak pokračovala obývákem. Deky složené podle Marie Kondo potkaly její verzi origami, která připomíná soutěž o nejrovnější existující čtverec. Dětské hračky, které jsem systematicky roztřídila podle systému „naházet do koše, ať to není na očích“, reorganizovala do kategorií „zvukové mučící nástroje“, „věci s kolečky“ a „předměty, na které si stejně šlápneš“.
A já? Já jsem šla dělat věc, kterou děláme my matky, když jsme úplně bezmocné: vařit kávu, která už mezitím neměla domov.
Je zvláštní, jak tchyně dokáže mluvit láskyplně, zatímco vám mění osobní životní mapu. „Já jen pomáhám, zlati.“ Ano. Pomocí přesunuji vlastní identitu na jinou poličku. Kde ale byla ta polička, to už nevím.
A když konečně odjela, stála jsem uprostřed domova, který připomínal zkoušku z orientace podle intuice. Všechno bylo čisté, lesklé. A úplně cizí. V mých očích se leskly dvě emoce: vděčnost… a panika.
Dnes už se tomu směju. Dobře, směju se… tak napůl. Druhou polovinu času stále hledám sůl.
Ale jestli mě tahle zkušenost něco naučila?
Když příště zazvoní a zeptá se „Jsi doma?“, odpovím upřímně:
„Ne. Ale můžeme si zavolat.“
