Článek
Nedaleko našeho domu je starý sad. Nikdo už tam léta nechodí, stromy jsou pokřivené a větve se dotýkají země jako ruce starců. Není to místo, které by člověk vyhledával — přesto jsem tam cítil zvláštní přitažlivost. Jako kdyby mě tam cosi zvalo.
Nejdřív jsem tomu nepřikládal význam. Ale pak jsem začal cítit, že ten tah je příliš silný na to, aby to byla náhoda. Kdykoli jsem šel kolem, něco mě donutilo zastavit. A jednou jsem tam prostě vešel.
Uvnitř bylo ticho. Ne obyčejné ticho, ale hluboké, hutné. Takové, které slyšíte až v kostech. Cítil jsem, že to místo je správné, že jsem měl přijít — a současně jsem netušil proč.
A pak jsem si všiml starého kamene uprostřed. Nebyl vysoký, nebyl zvláštní, ale vyzařoval něco, co nedokážu popsat. Teplo? Energii? Paměť? Nevím. Ale když jsem na něj položil ruku, projel mnou pocit, který nebyl ani příjemný, ani nepříjemný. Byl… významný.
Od té doby se tam vracím. A pořád nechápu, proč.
