Článek
Návštěvy, které nikdo neplánoval… ale vždycky se stanou
Je úplně jedno, že jste si vysnili klidné Vánoce s rodinou.
Realita?
Telefon zazvoní:
„A kdy se u nás zastavíte?“
A už je to tady.
Do pár hodin máte:
- plán návštěv,
- časový harmonogram,
- logistiku hodnou vojenské operace,
- a pevnou víru, že to celé nějak přežijete.
Klasický scénář: neseme cukroví, odjíždíme přejedení
Každá návštěva má stejný průběh:
- Vstoupíte, aniž byste si stihli sundat bundu.
- Někdo vám okamžitě cpe jídlo.
- Slyšíte větu: „Ale to musíš ochutnat, to jsem pekla speciálně pro vás.“
- 20 minut po příjezdu litujete, že máte žaludek jen jeden.
A i když jste přejedení už z první návštěvy, musíte to zvládnout ještě na třech dalších zastávkách.
Jestli něco v Česku nikdy nedojde, tak je to cukroví a nucené pohostinné gesto.
Konverzace, které jedou každý rok dokola
Vánoční návštěvy mají speciální playlist otázek:
- „Tak co práce?“
- „Jak rostou děti?“
- „A kdy bude svatba?“
- „A kdy bude další?“ (Tahle přijde i když nic neplánujete.)
- „Přibralas?“ (Klasika od tetičky.)
A vy se pořád jen smějete jako lunetik, protože víte, že odpor nic nezmění. Tohle je starý rodinný rituál a nejste tu od toho, abyste bojovali.
Čas: vteřiny se mění v hodiny
Na návštěvě běží čas jinak.
Sedíte v obýváku obklopení porcelánovými soškami, klábosíte o ničem a díváte se na hodiny.
Uběhlo šest minut.
Ale pocitově tři roky.
A když konečně vstanete, že už fakt musíte jít…
„Počkejte, ještě si něco zabalte s sebou!“
A vy si odvážíte další krabici cukroví, které už doma nemáte kam dát.
A proč to vlastně děláme?
Protože Vánoce jsou svátky rodiny.
A i když vás některé návštěvy vyčerpají psychicky, fyzicky i trávící soustavou, pořád je v tom něco hezkého.
Někde mezi nuceným závinem, otázkami na osobní život a dvěma hodinami v přetopeném bytě se skrývá pocit, že k těm lidem patříte.
A příští rok to zase absolvujete.
Bez diskusí.
Bez protestů.
Bez výmluv.
Protože tak to prostě je – vánoční realita v celé své únavné, absurdní, ale vlastně trochu krásné podobě.
