Článek
A teď vážně: když někdo někde na internetu napíše „Máma přece nemůže pít!“, většinou je to někdo, kdo:
a) žádné dítě nemá
b) má dítě, které spí od šesti do šesti a nejspíš je z katalogu "Miminko pro reklamu"
c) má manžela, co opravdu existuje (ne jen legendárně "přijdu brzo")
My ostatní žijeme v realitě. A realita vypadá takto:
Ráno: probouzíš se únavou ještě dřív, než probudí dítě tebe.
Poledne: jíš zbytky jejich svačiny, protože kdo by měl čas na vlastní jídlo.
Odpoledne: někdo křičí, pravděpodobně všichni.
Večer: mozek říká „usnout“, srdce říká „držím se jen silou vína“.
A pak přijde někdo s úsměvem jak z reklamy na tabletky proti nachlazení a řekne:
„Hlavně buď trpělivá. Děti jsou dar.“
Ano. Dar. Takový ten dar, co bys nejradši vrátila do obchodu, ale ztrácí se ti paragon a zákaznická linka nebere.
Proč máma pije?
Protože:
- Někdo od ní chce odpovědět na třicátou otázku "Proč je nebe modré?" zatímco utírá jogurt ze stropu.
- V obchodě dostala soudný pohled od paní, která nezažila dětský hysterák od roku 1998.
- Všichni kolem mají názor. O všem. Ne, díky Jano, nepotřebuju tvůj článek o neurodivergentní Montessori výchově z Facebooku skupiny „Matky Bohyně“.
Ale víš co je na tom nejhorší?
Že i když máma pije, pořád je to málo. Měla by pít hlavně vodu. Mít rovnováhu. Mít čas sama na sebe.
Mezitím realita: jdeš sama na záchod a cítíš se jak na wellnessu.
A kdybychom to řekly nahlas, smáli by se nám nebo by nás soudili. Tak to radši říkáme s ironií. Sarkasmus je obranný mechanismus. Víno je tekutá pauza. A žádná z nás není skutečně v pohodě, jen se tváříme, že jo, protože jinak by nám praskla hlava.
Ne, pointa není, že máma má chlastat.
Pointa je, že mateřství je náročné, že o tom chceme mluvit bez růžových filtrů a že někdy i humor drží rodinu pohromadě.
A pokud někdo nechápe?
Nechť si na jeden týden vezme děti, kalhoty bez gumiček a nedostatek spánku. Pak si popovídáme.
