Článek
Proč se některé mámy po porodu zblázní a jiné jen chtějí klid, je otázka, kterou jsem si dlouho kladla potichu. Ne proto, že bych chtěla někoho soudit. Ale proto, že jsem byla svědkem obou verzí. A v jednu chvíli jsem si nebyla jistá, do které vlastně patřím já.
Po porodu se svět zvláštně zúží. Najednou existuje jen miminko, jeho dech, jeho pláč, jeho potřeby. Všechno ostatní ustoupí. Spánek, čas, identita. A v tomhle prostoru, který je zároveň krásný i děsivý, se ženy rozdělí. Ne vědomě. Spíš instinktivně.
Některé explodují navenek. Mají názory na všechno. Na kojení, spaní, nošení, očkování, látkové pleny, výživu, psychiku, porodní trauma, systém, společnost. Sdílejí, píšou, radí, bojují. Jako by potřebovaly dát chaosu tvar. Jako by skrze kontrolu světa kolem sebe držely pohromadě ten svůj vnitřní.
A pak jsou ty druhé. Ty, které nemají potřebu nic vysvětlovat. Nechtějí diskuze, skupiny, návody. Nechtějí slyšet, co by měly dělat jinak. Chtějí si sednout. Dýchat. Být potichu. A hlavně nebýt neustále hodnocené.
Dlouho se o těch prvních říká, že se „zbláznily“. S nadsázkou, ale i s lehkým opovržením. Že jsou přehnané, hysterické, militantní. O těch druhých se často říká, že to nezvládají. Že jsou slabé. Že by se měly víc snažit. Více se zapojit. Více se zajímat.
Jenže realita je mnohem prostší a zároveň bolestivější.
Porod je zlom. Nejen fyzický, ale existenciální. Rozbije představu o kontrole, o sobě, o světě. A každý se s tím rozbitím vyrovnává jinak. Někdo začne stavět nový řád zvenčí. Někdo se stáhne dovnitř, aby přežil.
Viděla jsem mámy, které po porodu zaplnily sociální sítě. Každý den nový post, nová pravda, nový boj. A za tím vším obrovský strach. Aby to dělaly správně. Aby něco nepokazily. Aby jejich dítě netrpělo jejich chybou.
A viděla jsem i ty, které zmizely. Neodpovídaly na zprávy. Nechtěly návštěvy. Nechtěly rady. Jen seděly doma, unavené, tiché, s dítětem v náručí. A svět je vnímal jako pasivní. Přitom často jen neměly sílu křičet.
Já sama jsem oscilovala mezi oběma póly. Jeden den jsem měla potřebu číst všechno, vědět všechno, být připravená. Druhý den jsem chtěla vypnout telefon a slyšet jen tikot hodin. A dlouho jsem si myslela, že je se mnou něco špatně.
Největší tlak totiž nepřichází z mateřství samotného, ale z očekávání. Že budete šťastná. Vděčná. Aktivní. Informovaná. Klidná. A když nejste, někdo vám vysvětlí, co děláte špatně. Nebo si to vysvětlíte sama.
Možná se některé mámy po porodu nezblázní. Možná jen nemají prostor být obyčejně křehké. A tak si najdou způsob, jak to ustát. Hlasitě. Viditelně. Radikálně.
A možná ty, které chtějí jen klid, nejsou lhostejné ani slabé. Možná jen pochopily, že jejich energie je omezená. A že přežití je teď důležitější než názory.
Dnes už se na to dívám jinak. Neptám se, která máma je „lepší“. Ptám se, co která z nás potřebuje. Protože za každým chováním je příběh. Únava. Hormony. Strach. Láska, která bolí svou intenzitou.
Proč se některé mámy po porodu zblázní a jiné jen chtějí klid?
Protože každá se snaží udržet nad vodou jiným způsobem.
A možná by nám všem pomohlo méně nálepek a víc ticha. Takového, ve kterém je dovoleno nebýt v pohodě. A přesto být dost dobrá.
