Článek
Říkají mi to často. Rodina, známí, někdy i úplně cizí lidé. „Buď ráda, že můžeš být doma.“ „Užij si to, dokud to jde.“ „Aspoň nemusíš do práce.“ Ta slova znějí jako dobře míněná rada, ale pokaždé ve mně něco ztuhne. Protože já doma jsem. A přesto mám pocit, že se v tom domově postupně ztrácím.
Zvenčí to vypadá jednoduše. Teplo, bezpečí, dítě nablízku. Žádný šéf, žádné porady, žádné termíny. Jenže realita nemá jasné začátky ani konce. Dny se slévají jeden do druhého a já někdy nevím, jestli je pondělí nebo čtvrtek. Vím jen, kolikrát jsem dnes utírala slzy, vařila jídlo a uklízela věci, které se stejně znovu rozházely.
Domov se stal mým pracovištěm, ale bez přestávek a bez uznání. Všechno se tu očekává automaticky. Jídlo se objeví. Prádlo se vypere. Dítě je nakrmené, oblečené, uklidněné. Když je všechno v pořádku, nikdo si toho nevšimne. Když něco selže, je to okamžitě vidět.
Říkají mi, že si mám vážit toho, že jsem doma. Jenže málokdo se ptá, jaké to doma vlastně je. Jaké to je být neustále k dispozici. Jaké to je nemít ani chvilku, kdy vás nikdo nepotřebuje. Jaké to je ztratit se v roli, která vás pohltí natolik, že si přestanete pamatovat, kým jste byli předtím.
Někdy mi chybí obyčejné věci. Rozhovor, který se netočí kolem jídla a spaní. Pocit, že někam patřím i jinam než mezi čtyři stěny. Chybí mi uznání, které nepřijde samo. Chybí mi já sama, taková, jaká jsem byla dřív.
Když se svěřím, že je mi těžko, často slyším, že přeháním. Že jiné ženy to zvládají. Že bych měla být ráda. A tak se učím mlčet. Usmívat se. Přikyvovat. Protože vysvětlovat, že domov může být i osamělý, je složité. A někdy marné.
Nejde o to, že bych své dítě nemilovala. Miluji ho bezvýhradně. Právě proto je to celé tak náročné. Dávám všechno, co mám. Čas, energii, pozornost. A někde mezi tím vším se vytrácí prostor pro mě samotnou. Ne jako matku, ale jako člověka.
Jsou dny, kdy mám pocit, že jen fungují ruce a nohy. Automaticky. Mechanicky. A myšlenky se rozplývají v únavě. V těch chvílích se ptám sama sebe, jestli je tohle opravdu to, co by se mělo jen „vážit“. Jestli je v pořádku cítit se ztracená a zároveň slyšet, že bych měla být šťastná.
Možná bychom měli mluvit víc o tom, že být doma není vždycky úleva. Že je to role, která může být krásná i drtivá zároveň. Že vděčnost se nedá nařídit a že pocit ztráty identity není selhání, ale důsledek dlouhodobé neviditelné práce.
Nechci slyšet, že si mám vážit toho, že jsem doma. Chci slyšet, že je v pořádku se tam někdy ztrácet. A že je v pořádku hledat cestu zpátky k sobě. I když to trvá. I když to není vidět. I když to nejde vysvětlit jednou větou.
